Joao Guimaraes Rosa, Velká divočina: cesty, recenze knihy
|
Joăo Guimarăes Rosa Velká divočina: cesty
Žádný ďábel není! Joăo Guimarăes Rosa: Velká divočina: cesty, překlad Pavla Lidmilová, vydala Mladá fronta a Dauphin, Praha 2003, 440 s.
Brazilský spisovatel Joăo Guimarăes Rosa je autorem řady povídek a novel, ale román napsal jen jeden. Kniha vyšla v roce 1956 pod názvem Grande sertăo: Veredas. Čeští čtenáři se mohli s tímto dílem poprvé seznámit v překladu Pavly Lidmilové v roce 1971 a nyní znovu v upraveném vydání z roku 2003. Jedná se o naprosto mimořádnou knihu, která zapůsobila jako zjevení nejen v brazilské literatuře, ale v portugalsky psané literatuře vůbec. O její výjimečnosti se mluvilo již v okamžiku prvního vydání a čas dal tomuto hodnocení za pravdu.
koupit knihu: www.kosmas.cz
Mnoho současných portugalsky píšících autorů se k dílu Guimarăese Rosy hlásí a uvádí je jako jeden z nejsilnějších vlivů, který zapůsobil na jejich vlastní tvorbu. (Patří k nim i Lobo Antunes a Mia Couto, jejichž knihy vyšly v českém překladu poměrně nedávno). Joăo Guimarăes Rosa tedy patří k velkým jménům latinskoamerické literatury, kterou si český čtenář nejčastěji spojuje se jmény jako je Garcia Márquez, Borges nebo Vargas Llosa. Joăo Guimarăes Rosa je těmto autorům sice blízký geograficky, alespoň z pohledu středoevropana, ale marně bychom u něj hledali prvky magického realismu, jenž je s tvorbou ostatních výše jmenovaných většinou spojován.
Rosův román Velká divočina je ryzím výrazem pokory a úcty k drsnému vnitrozemí na severovýchodě Brazílie, jemuž se v portugalštině říká sertăo, a k jeho obyvatelům.
Děj románu se odehrává v sertău poloviny 19. století, kdy Brazílie prožívala velmi vzrušené první roky samostatné existence (k odtržení od Portugalska a vyhlášení samostatného císařství došlo v roce 1822). Severovýchod země tehdy vřel drobnými lokálními válkami o půdu, majetek a moc mezi statkáři. Do situace tu a tam zasahovaly oddíly federální armády ve snaze zjednat pořádek a poslušnost. V sertău však nevládli vojáci centrální moci, ale oddíly zbojníků - jagunçů. Autor je vykresluje jako hrdé a silné osobnosti, přesvědčené, že člověk musí vzít osud do vlastních rukou. Zbojníci ze sertăa nebyli chudáci, kteří se dali k banditům ze zoufalství, nebo zabijáci lační po krvi. Mnozí z nich se dobrovolně vzdali nemalého majetku, spálili za sebou všechny mosty a vykročili k životu, v němž se cítili svobodnější, nebo si majetek ponechali a po čase se zase vrátili k „civilní“ existenci. Stát se jagunçem znamenalo vydat se na cestu, která byla pro mnohé obdobou iniciační cesty, na níž se z chlapce stává muž, nabídla možnost dohlédnout vlastní meze, zkusit, co člověk vydrží, cestou dospívání, sebepoznání i seberealizace.
Jagunçem býval i vypravěč příběhu Riobaldo. Kniha je koncipována jako rozhovor, ale osoba posluchače nepromluví za celou dobu jediné slovo. Jeho přítomnost poznáme jen z vypravěčových reakcí a komentářů. Úvodní část knihy působí jako jakási předehra, kde zazní hlavní motivy, atmosféra příběhu. Následující chronologické líčení událostí se podobá zpovědi. Je naléhavé a syrově upřímné. Lze je číst jako příběh o dozrávání dítěte a jinocha v muže. Na začátku je setkání s Chlapcem (velké písmeno je v souladu s originálem a zcela namístě), který tehdy čtrnáctiletého Riobalda dovede na „druhý břeh řeky“ a nechá mu poznat sladký pocit, který zažívá člověk, co překonal vlastní strach. Chlapec a řeka tu jsou metaforami i zcela hmatatelnou skutečností. Řeku najdete na mapě, jmenuje se Săo Francisco a pramení v minasgeraiském pohoří Cascata. Konkrétní krajina, projevy zvířat a vlastnosti rostlin jsou často tím nejpřesnějším vyjádřením prožitků lidské duše v přesvědčení, že člověk i příroda jsou jediným dílem Stvořitele a mohou existovat jen ve vztahu vzájemného porozumění a respektu. Chlapec je jedním z jagunçů a později se stane Riobaldovým nejbližším přítelem.
Riobaldův odchod mezi zbojníky je aktem vzpoury proti nezáživnému a relativně bezstarostnému životu a proti dospělým, jež mu to pohodlí zajišťují a které považuje, jak sám říká, za strašpytle. Nové prostředí jej nutí pochopit holý význam pojmů věrnost a čest, zrada a pomsta. Svět zbojnického sertăa se sice na první pohled podobá přehledné a přímočaré cestě za jediným cílem: zvítězit v boji, ale Riobaldo brzy pochopí, že tahle nová dospělá skutečnost je plná rozporů. Pozoruje své okolí, prožívá naplno každý okamžik, poznává a s tím začíná i pochybovat. Snaží se hledat své vzory a ptá se, co je dobré a co zlé, v ostatních i v něm samém. Zpytování Dobra a Zla je ústředním tématem Riobaldova vyprávění. Hned na samém počátku se ptá:
„Je i není ďábel? Říká se to. Odstup, satane. /.../ Vyložím vám to: ďábel se drží vevnitř v člověku jako to, co je v něm špatné - buď je to zkažený člověk, nebo člověk naruby. Ale sám o sobě žádný ďábel není. Žádný! - to říkám já. Souhlasíte?“
Riobaldo hledá pravidla, jimž by přísahal věrnost, mravní kodex, podle kterého by žil. Přitom si uvědomuje, jak je člověk slabý a plný váhání a pochybností. Neúnavně hledá odpovědi na neodbytné otázky, co je správné a co ne. Na cestě za odpověďmi zažije i to, jak strašlivě bolestivé může poznání být.
Riobaldo-vypravěč je už starý muž, žije klidně a smířeně. Má přítele, který umí trpělivě naslouchat i moudře promluvit. Má laskavou ženu, s níž ho poutá vzájemné porozumění a klidné rodinné štěstí. Žije „v práci a pořádku“. Cítí vinu za chyby, kterých se dopustil. Ale věří, že člověk se nemůže nevratně zaprodat zlu, že zlo neexistuje samo o sobě, je jen na člověku, jestli mu dovolí, aby zesílilo. Člověk je pánem nad zlem i dobrem, které má v sobě a může to dobré vždycky zavolat na pomoc. Lidský život je od začátku až do konce cesta.
„Jsme přátelé. Nicnic. Žádný ďábel není! To říkám já, kdyby byl... Je jenom lidský člověk. Putování."
|
více...
|
Mirandová Ana, portrét autorky
|
Ana Miranda
Ana Mirandová se narodila ve Fortaleze v brazilském státě Ceará roku 1951, dětství strávila v Rio de Janeiru a v Brasílii. Studovala architekturu a později literaturu v Rio de Janeiru, pracovala jako herečka, novinářka, redaktorka.
Jejími prvními publikovanými texty byly dvě sbírky poezie (Anjos e Demônios, Celebraçőes do Outro), které vyšly na přelomu 70. a 80. let. Peklo ráje (Boca do Inferno, 1989) bylo jejím prvním románem. Děj je zasazen do koloniální Brazílie, konkrétně do Bahíe v době barokní. Období, o němž se zachovalo poměrně skromné množství historických dokladů, autorka dokresluje díky vlastní obrazotvornosti. Vedle fiktivních postav tu připadla významná úloha i dvěma historicky doloženým osobám, básníkovi Gregóriovi de Matos e jezuitovi Antoniu Vieirovi. Kniha vyvolala příznivé až nadšené ohlasy na nejrůznějších stranách. Profesoři literatury na brazilských školách ji doporučují jako text při studiu brazilského baroka. Spokojenost čtenářů jasně dokazuje nejen fakt, že se román udržel po celý rok na seznamu nejprodávanějších titulů, který zveřejňuje deník Jornal do Brasil, ale také úspěch, který kniha měla v zemích, kde vyšla v překladu (byla přeložena například do angličtiny, francouzštiny, dánštiny či holandštiny). Odborná veřejnost románu udělila prestižní brazilskou literární cenu Jabuti v roce 1990.
Druhý román Králova podobizna (O retrato do rei) vyšel v roce 1991. I jeho děj umístěn do historických kulis, tentokrát do doby brazilské „diamantové horečky“. Třetí román Bez hříchu (Sem pecado, 1993) se odehrává v současnosti. Hned následující román nazvaný Poslední chiméra (A última quimera, 1995), jehož ústřední postavou je dekadentní básník Augusto dos Anjos, byl opět oceněn, tentokrát stipendiem Národní knihovny. Ženské postavy jsou hrdinkami dalších dvou románů, Nesvět (Desmundo, 1996) a Amrik (Amrik, 1997). V prvním z nich se autorka pokouší jazykem 16. století popsat příběh siroty poslané z Portugalska do Brazílie jako nedobrovolné nevěsty pro kolonisty, jimž se nedostávalo portugalských žen. Druhý je pohledem na Brazílie 19. století očima libanonské dívky, která sem přišla v jedné z přistěhovaleckých vln. Ve stejné době vyšel i román Clarice (Clarice, 1996), jehož ústřední postavou je spisovatelka Clarice Lispectorová. V roce 1999 vychází autorce první sbírka povídek nazvaná Nokturna (Noturnos, 1999) a o rok později sbírka snů nazvaná Sešit snů (Caderno de sonhos, 2000). V románu nazvaném Dias a dny (Dias e dias, 2003) spisovatelka jasným a čtivým jazykem přibližuje atmosféru romantismu. I zde je hlavní postavou historická osoba, romantický básník Gonçalves Dias. Po vydání tohoto románu se Ana Miranda stala podruhé laureátkou ceny Jabuti (2003) a obdržela za ni i cenu Brazilské literární akademie za román.
Ana Miranda pravidelně spolupracuje s několika brazilskými literárními časopisy a se svými přednáškami vystupuje na různých světových univerzitách. Její román Peklo ráje je na seznamu stovky nejvýznamnějších portugalsky psaných románů dvacátého století.
|
více...
|
Roger Bastide - Bahijské kandomble, recenze
|
Roger Bastide Bahijské kandomble
Kandomble jako rozluštěná hádanka Roger Bastide: Bahijské kandomble (Nagojský rituál na půdě Brazílie), přeložila Vladimíra Daňková, Argo, 2003, 356 stran
Nakladatelství Argo nabízí v edici Capricorn řadu velice zajímavých titulů z oblasti kulturní a sociální antropologie. Jako dvanáctý svazek této edice vychází Bahijské kandomble, jehož autorem je francouzský sociolog Roger Bastide (1898-1974). Brazílii vždy charakterizovalo sbližování a prolínání kulturních a náboženských tradic původních indiánských obyvatel, Evropanů a příslušníků afrických kmenů. Obřady kandomble sdružují všechny tyto vlivy, jejich páteří však zůstává africká kultura.
koupit knihu: www.kosmas.cz
První černí otroci byli do Brazílie přivezeni v roce 1532. Lodě tehdy mířily do přístav Salvador v dnešním brazilském státě Bahia, a Bahia je dodnes jakousi duší Brazílie. Afričtí otroci se snažili neztratit kontakt s původní vlastí alespoň prostřednictvím víry. Rituály, které tehdy provozovali a při nichž komunikovali se vzdálenými bohy, jsou v dodnes živé v kandomble. Své víry se nemínili vzdát, ani když byli nuceni oficiálně přestoupit na křesťanství. Charakteristické prvky afrického mysticismu: magie hudby, tanec, rytmus a extáze, při níž bozi vstupují přímo do těla věřících, byly propojeny s křesťanskými obřady. Africká božstva dostala své protějšky v křesťanských světcích. Vznikl složitý systém pravidel, symbolů a obřadů, který studie postupně rozkrývá a vysvětluje. Sleduje změny, jimiž kandomble časem prošlo, i jak ovlivnilo brazilskou společnost. Nabízí cestu nejen k pochopení rituálu kandomble, ale i k pochopení pohledu, jakým se jeho vyznavači dívají na svět kolem sebe. Studie je velmi přínosná i tím, jak srozumitelně a poutavě představuje početný panteon kandomble a celou bohatou strukturu, z níž se nezasvěceným ukazuje jen její vrchol - extatický tanec - či další vnější projevy: krvavé obětováním zvířat a bílé oděvy dcer bohyně Iemanjá. Slavnosti bohyně Iemanjá se v oblasti Rio de Janeira časově shodují s příchodem nového roku. Tehdy se pláže zaplní lidmi oblečenými v bílém, ale jistě jen málokteří z těch, kdo přicházejí hodit do vln oceánu nějakou drobnost, myslí na božstvo ve vzdálené Africe, jemuž byly takové dary původně určeny.
Dílo Rogera Bastida je výsledkem mnohaletého shromažďování materiálu. Autor jednak zpracoval poznatky z prací svých předchůdců, ale především sbíral materiál přímo v terénu, účastnil se rituálů kandomble a hovořil s mnoha jeho vyznavači. Poutavě přibližuje a vysvětluje průběh a smysl vlastního obřadu a prostřednictvím náboženského rituálu se snaží popsat a objasnit, co kandomble vypovídá o svých nositelích a jak se podílelo a podílí na kulturní a sociální podobě Brazílie.
České vydání Bahijského kandomble doprovází několik velice zajímavých předmluv, které jsou současně výrazem uznání a obdivu k Bastidovu rozsáhlému dílu. Autorem jedné z předmluv je předposlední brazilský prezident Fernando Cardoso, který patřil mezi Bastidovy žáky na univerzitě v Sao Paulu. Studii, v níž se objevuje mnoho výrazů původem z portugalštiny a afrických jazyků, doplňuje přehledný slovníček a podrobné poznámky s odkazy na prameny, s nimiž autor pracoval. Součástí českého překladu je také pět Příloh, které byly k ústřední studii z roku 1958 připojeny při jejím vydání v roce 2000. Na závěr je zařazen přehled Bastidových prací a části jeho rozsáhlého souboru článků a recenzí.
|
více...
|
Recenze filmu: Drauzio Varella, Vzpoura ve věznici Carandiru
|
Drauzio Varella Vzpoura ve věznici Carandiru
Vzpoura ve věznici Carandiru Film na motivy knihy Drauzia Varelly Estaçăo Carandiru.
Česká kina uvádějí od minulého týdne nejúspěšnější brazilský film roku 2003, který vedle domácích ocenění získal i nominaci reprezentovat Brazílii mezi kandidáty na Oskara za nejlepší zahraniční film. Pro brazilské publikum byl film Carandiru, jehož režisérem je v Brazílii žijící Argentinec Hector Babenco, filmovou událostí loňského roku.
Úspěch zaznamenala už kniha, která vznikla z podrobných záznamů, jež si vedl doktor Drauzio Varella, když v roce 1992 působil po několik měsíců v rozlehlém vězeňském komplexu Carandiru jako lékař v rámci programu prevence AIDS. Doktor Varella si o podobě a atmosféře věznice a o rozhovorech s vězni vedl záznamy s vědeckou přesností a snažil se o co nejautentičtější přepis příběhů, které mu jeho pacienti v ošetřovně vyprávěli.
Českému divákovi název Carandiru nejspíš mnoho neříká, ale pro mnoho Brazilců, to je známý pojem. Masakr, ke kterému tam v říjnu 1992 došlo, když vojenská policie zakročila proti vzpouře vězňů s výsledkem 111 obětí a 130 zraněných mezi vězni, a žádné oběti na životech a 23 zraněných mezi policisty, měl tak obrovské rozměry, že se dostal do povědomí široké brazilské veřejnosti. Následné soudní procesy probíhaly ještě v době uvedení filmu a Brazílií se kvůli němu zabývala Mezinárodní komise pro lidská práva vytvořená Chartou organizace amerických států. Z uvedeného vyplývá, že film měl mnoho předpokladů být ojedinělým dílem, navíc na politicky žhavé, rozporuplné a umělecky vděčné téma. Mnohé z předpokladů však bohužel nezužitkoval.
Hned na začátku filmového příběhu se rozehrává dramatická situace. Mladý vězeň pozná v jednom z obyvatel přeplněné cely vraha svého otce a chce se pomstít. Změť těl, hlasů a rychlých záběrů na pohyby v pološeru ukončí příchod ředitele věznice, který chce vězňům představit lékaře, jenž bude v nemocnici dočasně působit. Stačí několik káravých slov a celá vyhrocená situace končí vzlykáním, omluvnými pohledy a jaksi do vytracena. To je bohužel osud i mnoha dalších momentů, rozehraných jako vypjaté scény a pak náhle ukončených bez vysvětlení, jako by se všechno odehrávalo jaksi bez důvodu a mimo samotné protagonisty. Velmi nepřirozená je samotná postava lékaře, který je pouhým pasivním pozorovatelem a posluchačem, který působí až lhostejně nebo nanejvýš mírně pobaveně z toho, co mu vězni, defilující v jeho ordinaci, vyprávějí. Sled příběhů, osudů, jež zavedly jednotlivé postavy před soud a s mnohaletými tresty pak do Carandiru, je hlavním obsahem filmu. Ale i tyto příběhy často vyznívají povrchně a nevěrohodně, není tu patrný motiv, jednotliví vězni jako by byli pouze bezbranné oběti osudu. A když se objeví vějička v podobě otázky, „Už jste si všiml, doktore, že tady ve vězení je každý nevinný?“, nedočká se odpovědi, dokonce ani reakce.
Jestli chtěl film překonat anonymitu s jakou jsou vězni chápáni vnějším světem a dát mase bezejmenných těl, která zůstala ležet po policejním zásahu v celách, konkrétní tváře, pak snad měl vybrat méně příběhů a nechat je doznít až do konce. Věrohodných a živoucích tu je pouze několik postav. K nim určitě patří dvojice gayů, drobný Špatenka a o hlavu vyšší mladík, který si říká Lady Di. Fyzicky bizarně působící pár prostě vzbuzuje sympatie k postavám a obdiv k hercům, kterým se podařilo zahrát dvoumetrového mladíka s dívčím hlasem zamilovaného do mrňavého střízlíka s velkýma ušima tak, že nejsou komičtí, ale upřímní a opravdoví. Scéna jejich svatby ve vězeňské chodbě je bezchybná, s výjimkou ovací na adresu prkenného lékaře s věčným nepřítomným úsměvem.
Masakr, který dostal věznici Carandiru do povědomí veřejnosti, film uzavírá. Režisér volil podání, kdy za útok a veškeré jeho důsledky nese veškerou odpovědnost vojenská policie. Samotný atak vojáků na již zpacifikované vězně navíc vypadá jako naprosto nesmyslný a nevysvětlitelný počin. Jediným zdůvodněním, které film nabízí, je krutost, touha vojáků zastřílet si do živých terčů. Film tak částečně ztrácí smysl a stává se pouze popisem krutosti, aniž by viděl její příčiny. Celý nakonec vyznívá jako nostalgické ohlédnutí za řádem a systémem vězeňského komplexu Carandiru. Litry krve tekoucí chodbami věznice a psi, kteří tu krev chlemtají či olizují mrtvoly, jsou už jen zbytečné drastické rekvizity příběhu, který mohl být velice silný, ale vyzněl do ztracena. Teprve při závěrečných titulcích, které běží na pozadí dokumentárních záběrů z likvidace jednotlivých bloků věznice, si divák uvědomí alespoň obrovské fyzické rozměry skutečné události, které mu film, byť byl natáčen přímo v prostorách Carandiru těsně před jeho demolicí, nedokázal sdělit.
|
více...
|
Rozhovor: José Saramago
|
José Saramago
O vnější podobě věcí Očekává, že jeho román „Esej o jasnozřivosti“ bude mít dráždit. José Saramago hovořil o způsobech vidění, o iluzi i realitě a o svém díle.
V polovině května skončila výsostná jízda José Saramaga (portugalský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1998) po krajích Portugalska, Azorských ostrovech a Madeiře, při níž představoval svůj poslední román „Ensaio sobre Lucidez“ (zde překládáno jako Esej o jasnozřivosti, ale možný je i překlad Esej o zdravém rozumu). V Portugalsku je každá nová Saramagova kniha velkou událostí. Autor, dlouhá léta člen Portugalské komunistické strany, se nikdy netajil svými levicovými názory ani tím, že svými veřejnými vystoupeními i díly rád provokuje a víří veřejné mínění. Významný portugalský týdeník O Expresso požádal známého spisovatele o rozhovor, který se odehrál koncem března v Lisabonu. Se spisovatelem hovořila Helena Barbasová, profesorka na katedře srovnávací literatury Universidade Nova v Lisabonu.
- Ve světle událostí z 11. března ve Španělsku se vaše poslední kniha jeví téměř jako věštba. Nezneklidňuje vás to? Život předbíhá umění? - A umění předbíhá život - podle mne kráčejí ruku v ruce. A co se stane, když dva jdou a drží se za ruce? Jeden je stále o půl kroku napřed. Život a umění, realita a fantazie kráčejí společně, po stejné cestě a stejným krokem.
- Lze vaši knihu číst jako kritiku demokracie, v níž žijeme? - Ne, kniha má působit... nehodí se, abych tady teď říkal, jak má moje kniha působit, ale mohu to vyjádřit jinak. Ta kniha vychází ze současného systému. Kupodivu může působit rozvracečsky, ale to, o čem vypráví, je zcela v mezích zákona: zákon umožňuje odevzdat prázdný hlasovací lístek. Půvabné na tom je, že vládnoucí systém připouští, aby se do volebních uren házely nevyplněné hlasovací lístky, ale příliš se nestará o to, aby se sčítaly, protože se vždy jedná o symbolický, informační počet, zhruba 1 %, 1, 5 %, a proto se jím systém nijak nezneklidňuje, není z něho nervózní. Ovšem kdyby počet prázdných hlasovacích lístků přesáhl 10 %, nemluvě o 83 %, jako v knize, nastalo by zemětřesení podobné tomu v roce 1755 /1/, bez obětí a zmaru.
- Váš příběh je kritikou systému. - Kritizuji současný stav. A říkám na rovinu: vlády jsou politickými komisaři ekonomické moci. To je nad slunce jasnější a je třeba to říci nahlas. A především je třeba, aby politici - a mluvím teď o vládách či politicích, kteří jsou u moci, i o těch, kteří u moci nejsou - byli tak laskaví a nesnažili se podvádět voliče, byť by je k tomu vedly ty nejlepší důvody.
- Domníváte se, že je to předem plánovaný stav... - Žijeme v době, kdy člověk nemá jistotu, že najde zaměstnání, a tato tendence stále sílí. Pochopitelně, že žádná vláda takovou nejistotu programově neplánuje. Ale vláda má výkonnou moc, vláda navrhuje zákony nezbytné k tomu, aby takový stav ve společnosti vznikl, tlak přichází zvenčí. Přichází od jiné moci, která volá jen ne klid... chceme změnu, mobilitu. Ta změna vede právě sem, k nezaměstnanosti Je to trvalá přítomnost strachu, kdy lidé přicházejí do práce a neví, jestli ještě mají zaměstnání. Žádná vláda by tohle sama nenavrhla, ale vlády umožňují, že taková situace může nastat.
- Nějaké tajné spiknutí. - Vůbec není tajné. Ekonomická moc se v první řadě stará o své vlastní zájmy, není tady proto, aby vytvářela šťastné lidi. Ekonomická moc pouze prodává, nic nenabízí.
- Jenže kdo je nezaměstnaný, nemůže ani nakupovat. - Nemůže. Kupodivu to nikoho neznepokojuje, protože ti, kteří zaměstnání ještě mají, budou nakupovat dál... a my víme, že nakupovat dnes znamená podřídit se jakémusi nutkání, jemuž nelze odolat.
- Všichni jsme oběti konzumní společnosti? - Pamatuji se, když jsem byl malý, říkala mi maminka: „Vynes koš.“ Byla to taková rodinná fráze: vynes koš. Samozřejmě měla na mysli koš na odpadky. A v tom koši bylo vždycky jen pár odpadků. Zanedbatelné množství. Dřív se všechno využilo, se vším se zacházelo tak, aby se to dalo využít. Dnes ne. Samé obaly, sklenice, plechovky, tohle všechno... Konečně, nežádám, aby se vrátila doba, kdy matky říkaly dětem: „vynes koš“. O to tu nejde.
- Je snad problém v tom, že není dost informací, že se lže? - Že se popírá pravda. Nechci říkat přímo lež, protože při lhaní je třeba, aby vzniklo cosi jiného, čím by se nahradila pravda. Existuje ale jiná metoda, kdy se popře to, co všichni lidé považují za pravdivé, opravdové, nebo to, co se jeví jako pravda.
- Tohle téma - problém manipulace a nedostatku informací - souvisí s vaší knihou. - Opravdu, jsou to znepokojivé souhry náhod. Takové, které přináší sám život. Nemusí jít o přesnou kopii událostí, které se staly mimo knihu, ale kniha se živí, živí se z reálnosti toho, co se mohlo stát. Že bylo nutné najít oběť, víme, že to tak je: že vláda položila bomby. Existuje také to, čemu se říká státní terorismus.
- Strategie pavoučí sítě? - Nevím, kdo je pavouk. Zato vím, že mouchy, to jsme my.
- Váš poslední román, soudě podle názvu, je odpovědí na Esej o slepotě (Ensaio sobre a Cegueira)? - Ne. Vždyť Esej o slepotě vyšla v roce 1995, a ani když jsem knihu dokončil, ani předtím, když jsem ji psal, jsem neplánoval její pokračování. Esej o jasnozřivosti není pokračování.
- Ale „slepota“ versus „jasnozřivost“... - Ten námět se mi velice zřetelně zjevil loni, koncem ledna. V tom okamžiku vznikl jakýsi diptych - Esej o slepotě, Esej o jasnozřivosti - kde samozřejmě existuje protiklad jasnozřivosti ke slepotě. Kdo v tom chce vidět pokračování, může. Ale já to tak nikdy nemyslel ani nezamýšlel.
- Nejedná se o jiný obraz téhož? - Ne, jsou to dvě skutečně odlišné věci. Je ovšem pravda, že na poslední straně knihy se znovu objevují slepci, a není jasné, odkud přišli.
- Třeba od Brueghela? - Možná. A říkají: nesnáším, když vyjí psi. Jak jste si všimla, moto knihy zní „začněme výt, řekl pes“. Začněme výt.
- Psi pro vás mají velký význam, všude máte nějakého psa... Máte psa? - Mám tři psy. Tamto je pes jako metafora. Ale psi se tu objevují. V Eseji o slepotě je „pes slz“...
- A v románu Jeskyně také. - V Jeskyni je pes Nalezenec, který je portrétem jednoho z mých vlastních psů, jehož jsem pojmenoval Camőes. Objevil se u nás v tentýž den, kdy mi z Lisabonu oznámili, že jsem dostal Camőesovu cenu. A žena povídá: přišel dneska, tak co kdybychom mu říkali Camőes. V této knize jsou dva psi: „pes slz“ z Eseje o slepotě, a pes z Knihy hlasů /2/, jenž říká „začněme výt“, protože se zdá, že nadešel čas, abychom začali výt, my všichni. Ti psi, to jsme my. Před chvílí jsem v souvislosti se strategií pavoučí sítě říkal, že my jsme ty mouchy. Teď bych řekl, že jsme ti psi. A že musíme začít výt.
- Na vašich psech je zajímavé ještě to, že mají jména, zatímco většina osob jména nemá, jen přezdívky, jako středověké „charaktery“. - „Pes slz“ se tak jmenuje, protože udělal jednu věc, která není u psa příliš obvyklá - přišel k „lékařově ženě“, aby jí osušil slzy.
- Jestliže na jedné straně zachováváte anonymitu tím, že jednu a tutéž postavu nazýváte různými jmény, na druhé straně se tu a tam objeví postava s konkrétním jménem - José, Raimundo. - V Historii obléhání Lisabonu mají všechny postavy svá jména.
- Ovšem také se tam říká, že jména nejsou důležitá, že „jméno by si měl člověk vybrat sám a každý den ho měnit“, že „na jméně nezáleží“. - Na jméně opravdu nezáleží. Vy, Helena Barbas byste se mohla jmenovat třeba Raquel - Raquel Welchová...
- Velice děkuji. - Jmenuji se José Saramago čistě náhodou, protože Saramago /3/ bývala přezdívka naší rodiny.
- Všechny vaše postavy mají přezdívku nebo přízvisko, které odkazuje k určitému místu, profesi... - Když se člověk jmenuje Antonio Carpinteiro /4/ , tak to něco znamená. Může to souviset s jeho profesí nebo s profesí jeho předků. Například Sousa - protože já se také jmenuji Sousa, José de Sousa Saramago - je druh divokého holuba. Proto se příliš nezabývejme jmény, a dnes už vůbec ne. V Eseji o jasnozřivosti se v jednom místě hovoří o Wagnerovi, to jméno je napsáno s malým začátečním písmenem, ale jen zdánlivě to je výraz neúcty. Dnes tohle všechno ztrácí na důležitosti. Jediné, co nás dnes opravdu a bezpečně identifikuje, je číslo naší kreditní karty.
- Nebo číslo daňového poplatníka? - Promiňte, ale číslo daňového poplatníka má význam jen v zemi, kde jsme zaregistrovaní. Číslo kreditní karty má univerzální platnost, je neopakovatelné. Zatímco naše jména se opakují. Jsou tisíce José da Silvů nebo José de Sousů, kdyby k mému jménu nepřipojili „Saramago“, podobalo by se tisícům jiných. U kreditní karty se tohle stát nemůže. Ta mne identifikuje, vůči všem a zcela jasně.
- Vraťme se k vašim knihám. Existuje v nich jakási nákaza, něco jako řecká miasma, mor, který se víceméně záludně šíří a všechno zamořuje... - Ne ve všech. Ale najdete v nich jiný společný rys: každá kniha je vystavěna na příběhu nebo alespoň obsahuje příběh, který se nemůže udát ve skutečnosti. Tedy v podstatě nemůže — nedávno se v novinách objevila zpráva, že v Rusku žije dívenka, která vidí pod kůži. Nevím, co je na tom pravdy. Blimunda /5/ viděla skrz kůži. A koho tu máme kromě Blimundy? Nikdy skutečně neexistujícího Ricarda Reise, který se vrátil z Brazílie a setkal se s Fernandem Pessoou v době, kdy ten už byl mrtvý. Další nemožná věc. V Kamenném člunu se Pyrenejský poloostrov oddělil od Evropy - taky nemožné. Historie obléhání Lisabonu: aby člověk popřel, že křižáci pomohli Portugalcům dobýt Lisabon, k tomu je třeba odvahy, ale je to tam. A co přijde pak? Evangelium podle Ježíše Krista, kde se vlastně říká něco jiného, než jak je kanonicky platné a přijímané. V Eseji o slepotě jsou všichni lidé slepí, to také není možné. V románu Všechna jména je popsána matrika, která by nemohla existovat. V Jeskyni - Platónova jeskyně pod nákupním střediskem je také neexistující výmysl. Zdvojený člověk - člověk, který by existoval dvakrát...
- Tohle je už dneska možné. - Není.
- Nevěříte klonování? - Nejde o to, jestli věřím nebo ne. Je možné naklonovat dvě naprosto stejné bytosti, ale život může tuto stejnost narušit, může dojít k nehodě, objeví se jizvy. V případě Zdvojeného člověka ne. Když měl jeden z dvojice jizvu, druhý ji měl taky. Jeden si nechal narůst knír, druhý si také nechal narůst knír. Když si ho pak oholil, druhý udělal totéž, aniž by o sobě věděli. Šlo o dokonalou kopii, vždy a za všech okolností. Co se týče Eseje o jasnozřivosti, myslím si, že opravdu není možné, aby kdekoliv na světě občané odevzdali 83 % bílých volebních lístků. Bez této nemožnosti nemohu napsat román. Je to stimul, který potřebuji.
- Je tu ještě další stálice, váš zájem o zrak, o různé podoby vidění - o ty, co vidí více, ty co vidí méně, o slepce, o ty, co vidí i pod kůži... - Vidění, obrazy přece určují organizaci celé lidské společnosti.
- To platí o normálním zraku. Ale ty další podoby vidění směřují spíš k jasnozřivosti. V Eseji o slepotě je postava jednookého slepce, který vidí víc než ostatní... - Základem je samozřejmě objektivní vidění, vidění jako metafora. Je tu vidění v obojím slova smyslu, ale metaforické vidění je přítomno, neříkám ve všech knihách, ale přinejmenším v těch, které následují po Eseji o slepotě. Nestal se z toho žádný „leitmotiv“. Zajímám se víc o zrak jako takový, a teprve na druhém místě o další možnosti vidění, a koneckonců, o předtuchu, kterou může umělec mít.
- Pojďme si povídat o tom, jak píšete; máte dojem, že vás psaní této knihy hodně těšilo. - Ano, ano. Román je román, je v něm bajka, satira i tragédie. A to, co má něco společného se satirou, mi přináší velké potěšení. Radost. Také mám radost, řekněme, z lehkosti tvorby, z toho, jak se zrychluje a zpomaluje její tempo - někdy se jen tak loudám, úmyslně, a pak náhle zrychlím, a to všechno mi přináší velké potěšení.
- Změny rytmu? - Ano, a možnost vést čtenáře...
- Je to určitá manipulace. - Jistě, je, koneckonců manipulovat znamená pracovat rukama, taková je etymologie toho slova.
- Váš styl vyprávění, strategie psaní, absence interpunkce a velkých písmen na začátku věty, která se někde více a někde méně prosazuje v textu, je to provokace? Jak jste k tomuto stylu došel? - Naprosto přirozeně a spontánně. Já sám jsem vůbec nepřemýšlel, co mám říct a jak to mám říct, aby to nevypadalo obyčejně. Román Z půdy vzešlý vyšel v roce 1980, a prožil jsem jej, svým způsobem, v roce 1976, v jedné vesnici jménem Lavre, kde jsem trávil mnoho týdnů. Tam jsem sebral veškerý potřebný materiál, informace uvedené v knize, kromě toho, co je, jak se říká, výsledkem duševního procesu, kdy se fakta skládají a organizují do celku. Knihu jsem napsal o tři roky později, v roce 1979. Měl jsem zápletku, nahrávky příběhů starých lidí, kteří mi vyprávěli to, co jsem později zařadil do své knihy, a měl jsem následující problém: nevěděl jsem, jak mám ten příběh vyprávět. V roce 1977 jsem vydal Příručku malířství a krasopisu, potom Téměř věc, ale ta zatracená kniha Z půdy vzešlý mi stále ležela v žaludku, protože jsem nevěděl, jakou má mít formu. Někdy jsem zajel do Lavre, a lidé se mě pak ptali „co je s tou knihou, kdy vyjde?“ Odpovídal jsem, že na ni myslím, že na tom dělám. A pak jsem si jednoho dne sedl a začal psát, stejně jakou kteroukoliv jinou knihu, se vším tak, jak má být - interpunkce, přímá řeč, tečky, otazníky, vykřičníky, uvozovky, všechno na svém místě. Tak to pokračovalo zhruba do 23. či 24. strany. A tam jsem najednou, aniž bych o tom přemýšlel, začal psát tak, jak vyprávím dnes. Když jsem knihu dopsal, musel jsem se vrátit na začátek, abych sladil první strany s tím, co následovalo. Kdybyste se mě zeptala, jak nebo proč se to stalo, tak neumím odpovědět. Ale domnívám se, že příčina mohla být v tom, že jsem psal příběhy, které mi jiní lidé vyprávěli, a kniha chtěla být právě takovým vyprávěním. Nic z toho se neudálo vědomě, nic z toho jsem si v duchu nepřipravoval, dokonce to nebyla ani intuice.
- Inspirace? - Nic takového. Bylo to, jako když převypravuji jejich příběh. A jak víte, když mluvíme, nepoužíváme interpunkci.
- Ale děláme pauzy k nadechnutí. - Ano, musíme se nadechnout, a proto říkám, že jediná interpunkční znaménka v mých knihách, tečky a čárky, vlastně nejsou interpunkční znaménka, ale označení pauzy, krátké pauzy a dlouhé pauzy. Také tvrdím, že mluvit v podstatě znamená tvořit hudbu. Chci tím říct, že si navzájem rozumíme díky významu, který slova mají, a také díky výrazu, který jim dokážeme dát, což často přesahuje samotnou hudbu, protože výrazem je i gesto, pohled, znamení...
- V této souvislosti se chci zeptat, jestli se ve vaší tvůrčí strategii nějak neodráží vliv Jamese Joyce nebo Marcela Prousta? - Myslím, že ne. Ne. Joyce jsem nikdy nečetl rád, to pokorně přiznávám. Četl a stále čtu rád Prousta. Ale nad Joyce a Prousta stavím pána jménem Franz Kafka, kterého považuji za největšího spisovatele 20. století. Alespoň z těch, kteří se mi líbí a kteří mě zajímají. Jeho dílo, a to nemluvím jen o románech, ale o denících, o korespondenci, o obrovském množství textů, které nedopsal a nedokončil, je skutečně nevyčerpatelným zdrojem, nechci říkat inspirace, protože v nich nebudu hledat náměty, ale jsou nevyčerpatelné jako četba. S tím pánem mi je dobře.
- Přihlásil byste se, z vašeho pohledu, pod verš Fernanda Pessoy/Álvara de Campos „Do prdele, vidím jasně“/6/ ? - Myslím, že ano. A raději bych teď změnil slovosled... Jenže to nejde. „Vidím jasně, do prdele“ představuje určité riziko. Když odstraníme čárku, dostane jiný význam. Zůstaňme u Pessoova verše. „Do prdele, vidím jasně“, protože skutečně jsme v prdeli a jediná věc, kterou se tomu můžeme bránit, je náš jasný rozum, naše jasnozřivost. Jasnozřivost, která nevyplývá z toho, že bychom byli nějak privilegovaní nebo mimořádní, vůbec. Jde jen o to, abychom trochu nahlédli pod povrch věcí. Tohle jsem už vyprávěl mnohokrát: když mi bylo osmnáct nebo devatenáct, chodil jsem na operu do Divadla svatého Karla, ale bez lístku, protože jeden z uvaděčů mě pouštěl na nejvyšší galerii...
- Na bidýlko? - Ano, na bidýlko. Chodil jsem tam vždy těsně před začátkem představení. A tam nahoře na bidýlku, vzpomínáte si na stropní kupoli. Při pohledu zdola, z hlediště a z loží, je nádherná. Ale protože jsem sedával nahoře, věděl jsem, že není dokončená, že je dutá a plná pavučin a prachu. Myslím, aniž bych si to tehdy uvědomil, že se mi tam dostalo velkého ponaučení: abychom poznali, jaké věci opravdu jsou, musíme si je prohlédnout z různých stran. Ta jasnozřivost, o kterou usiluji, možná není nic jiného než snaha podívat se na věci z různých stran. Jestli to dokážu, nevím. Nevím. Alespoň se snažím. A má kniha Esej o jasnozřivosti se snaží zabývat se věcmi zevrubně. Snaží se vidět za jejich vnější podobu.
/1/ 1. listopadu 1755, na svátek Všech svatých, ráno, kdy ve většině kostelů probíhaly mše, zasáhlo Lisabon zemětřesní, které jej téměř zničilo. /2/ „Kniha hlasů“, z níž je citováno motto románu, je fiktivní kniha. José Saramago použil odkaz na fiktivní dílo již několikrát, například román Všechna jména má na obalu citát z fiktivní „Knihy důkazů“. /3/ „saramago“ označuje planou brukvovitou rostlinu, která se využívala jako krmivo, ale v době nouze ji chudší rodiny využívaly i jako potravinu, odpovídá zhruba našemu tuřínu /4/ Antonín Truhlář nebo Tesař /5/ postava ze Saramagova románu Memorial do Convento, česky vydal Odeon v roce 2002 pod názvem Baltasar a Blimunda, v překladu Marie Havlíkové /6/ Ve výboru Opiárium a jiné básně Álvara de Campos (Paseka, 2004), v překladu Josefa Hiršala a Pavly Lidmilové, je tento verš přeložen „Do prdele! Mám zdravý rozum.“, ale kvůli srozumitelnosti slovní hříčky byl v rozhovoru zvolen trochu odlišný překlad.
|
více...
|
Portrét autorky: Sophia de Mello Breyner Andresen
|
Sophia de Mello Breyner Andresen
Minulý pátek, 2. července 2004, zemřela v lisabonské nemocnici Červeného kříže spisovatelka a básnířka Sophia de Mello Breyner Andresen.
Sophia de Mello Breyner Andresen se narodila 6. listopadu 1919. Pradědeček z otcovy strany pocházel z Dánska a v Portugalsku získal velké bohatství díky úspěšným obchodům s vínem. Matka patřila ke starému šlechtickému rodu se silnou tradicí liberalismu. Přímočarost, odvaha a hrdost patřily k charakteristickým hodnotám obou rodů a Sophia de Mello Breyner Andresen je ctila ve svém díle, ale především v osobním a později politickém životě. Dětství prožila v Campo Alegre u Porta, kde rodina Adresenů vlastnila rozsáhlé pozemky, jejichž část dnes tvoří portskou Botanickou zahradu.
První setkání s poezií však prožila až ve společnosti dědečka z matčiny strany, čtvrtého vévody z Mafry a uznávaného lékaře, který jí pomáhal hledat cestu ke klasikům portugalské literatury, Camoesovi, Anteru Quentalovi a dalším. Podle spisovatelčiných vzpomínek ji kromě seznámení s literaturou vtiskl do duše i několik pravd, které s sebou nesla celý život, mezi jinými i zjištění, že „ne všichni intelektuálové jsou také inteligentní“ a že „sebechvále, pedantství a nabubřelosti“ je třeba zdaleka se vyhnout.
K místům, která se zapsala do spisovatelčiny paměti a našla svůj odraz v jejím díle, patří i „bílý dům u ohromného moře“, letní rodinné sídlo rodiny u pláže v Granje. Moře, piniové háje a písečné duny mnohokrát pronikly do autorčiných básní i povídek.
Po studiu na koleji Svatého srdce Mariina v Portu pokračovala Sophia de Mello Breyner Adresen na lisabonské filosofické fakultě studiem klasické filologie, a i když studia nedokončila, odnesla si z nich fascinaci kulturou a civilizací klasického Řecka, které se stalo jedním ze základních východisek jejího vlastního díla.
První sbírka básní, jejichž tři sta výtisků vydal na vlastní náklady Sophiin otec, vyšla v roce 1944 pod prostým názvem Poesia.
O dva roky později se básnířka provdala za právníka a novináře Franciska Sousu Tavarese, odešla s ním definitivně do Lisabonu a na dlouhou dobu se věnovala výhradně rodině. Pohádky a příběhy, které vyprávěla svým pěti dětem, vydala knižně mnohem později. O svém „mateřském“ období vždy hovořila s velkou láskou a štěstím a dodávala, že tehdy „necítila potřebu“ psát a publikovat.
Když v roce 1957 vyšly po dlouhé odmlce její dvě knížky příběhů pro děti, A Menina do Mar a A Fada Oriana, staly se literární událostí, a dodnes patří ke knížkám, které zná většina portugalských dětí.
Od roku 1957 se Sophia de Mello Breyner Andresen vrací i publikování poezie a ve sbírce Mar Novo je zřejmý její odmítavý postoj k salazarismu, který brzy přešel až ke zjevné opozici.
Ještě aktivnější roli v antisalazarovské opozici měl básnířčin manžel, veřejně podporoval kandidaturu Humberta Delgada na prezidentský úřad a byl signatářem Manifestu 101, dokumentu ostře kritizujícího tehdejší režim. Sophia útočila na salazarovskou moc nejen trefnými formulacemi ve svých básních, ale byla se i jednou ze zakládajících členek Národní komise pro podporu politickým vězňům. Po karafiátové revoluci se spolu s manželem s veškerou vervou zapojila do politického života a dokonce přijala místo na kandidátce socialistické strany a za oblast Porta byla i dva roky členkou Ústavního shromáždění.
V roce 1976 se ale z aktivního politického života stáhla a poslední tři desetiletí se věnovala především literatuře. Psala poezii, povídky a překládala, mezi jinými například Shakespearova Hamleta nebo jednu část Dantovy Božské komedie.
Několikrát zasáhla i do veřejných debat o věcech neliterárních, nicméně z jejího pohledu zcela zásadních. Podněcovala zájem portugalské veřejnosti o problematiku Timoru a aktivně se zapojila do kampaně proti nášlapným minám, která probíhala během Expa 98.
Sophia de Mello Breyner Andresen byla nositelkou mnoha literárních ocenění, včetně nejvýznamnější portugalské literární ceny, Prémio Camoes, která jí byla udělena v roce 1999.
Dílo Poezie: Poezie (Poesia, 1944), Den moře (Dia do Mar, 1947), Korál (Coral, 1950), V rozdělené době (No Tempo Dividido, 1954), Nové moře (Mar Novo, 1958), Kniha šestá (Livro Sexto, 1962), Geografie (Geografia, 1967), Jméno věcí (Nome das Coisas, 1977), Múza (Musa, 1994) a další. Próza: Příkladné povídky (Contos Exemplares), Příběhy země a moře (Histórias da Terra e do Mar), Les (A Floresta), Dívka z moře (A Menina do Mar), Víla Oriana (A Fada Oriana) a další.
|
více...
|
Pinon, Nélida: Vozes do Deserto, anotace
|
Nélida Pinon Vozes do Deserto
Literární cena Prémio Jabuti Nélida Pinon: Vozes do Deserto, Record, 2004
Prestižní cenu brazilské literatury - Prémio Jabuti - získala Nélida Pinon za román „Vozes do Deserto“ (Hlasy z pouště). Cena Jabuti je udělována ve více kategoriích a román Nélidy Pinon byl v roce 2005 ohodnocen jako nejlepší hned ve dvou z nich: Jabuti pro román a Jabuti pro beletristické dílo.
Děj vítězného románu je zasazen do orientálního světa. Autorka se inspirovala příběhem Šehrezády, která je i ústřední postavou jejího příběhu. V knize jsou podrobné popisy prostředí a zvyků středověké orientální společnosti a spisovatelka se po pět let seznamovala s arabskou kulturou, studovala Korán a nejrůznější historické i beletristické prameny, aby dokázala pochopit svět, v němž krásná a chytrá princezna vyprávěla kalifovi příběhy, aby si zachránila život. Nélida Pinon se ani v nejmenším nesnažila upravovat nebo měnit klasický příběh legendární vypravěčky. „Vůbec jsem neměla v úmyslu soupeřit se Šehrezádou. To by bylo přinejmenším neuctivé,“ komentovala Nélida Pinon svoji inspiraci legendou Tisíce a jedné noci.
V Hlasech z pouště se neobjeví ani věta ze známého Šehrezádina vyprávění, ale to, o čem dívka uvažovala, nač myslela, co dělala v době, kdy nebavila kalifa. Kniha oslavuje moc fantazie, příběhů a snění a konfrontuje ji s všednodenním životem, praktickými problémy a realitou, v níž protagonisté příběhu žijí. Autorka přiznala, že knihu začala psát v době, kdy se potřebovala vyrovnat se smrtí vlastní matky a svět fantazie a snění jí byl největší oporou. A Šehrezádino vyprávění pro ni symbolizovalo moc příběhů - ať už v ústním či písemném podání -, které mají sílu měnit reálný svět a jeho vžité stereotypy a konvence. Současně však chtěla respektovat historická fakta, protože čtenáři v Brazílii prý mají o arabském světě jen velmi kusé představy. Román Hlasy z pouště vyšel v Brazílii, v nakladatelství Record, na konci minulého roku.
|
více...
|
Profil autorky: Agustina Bessa-Luís
|
Agustina Bessa-Luís
Agustina Bessa-Luís získala Cenu Vergília Ferreiry za rok 2004
Odborná porota pod předsednictvím prorektora Univerzity v Évoře tento týden rozhodla, že letošní prestižní ocenění pro autory píšící portugalsky, Cenu Vergília Ferreiry za rok 2004, udělí spisovatelce Agustině Bessa-Luís. Cena bude slavnostně předána 1. března.
Maria Agustina Ferreira Teixeira Bessa-Luís se narodila 15. října 1922 ve Vila Mea v údolí Doura, na severu Portugalska. Jako jedenáctiletá odešla studovat do Porta a později do Póvoa de Varzim, ovšem do svého rodiště se vždy vracela. Většinu života strávila v Portu a vždy se věnovala především literární tvorbě.
Prvního ocenění se dočkala v roce 1953 za román A Sibila, který získal cenu Delfima Guimaraese a rok nato dokonce cenu Eçy de Queiroz. Literární kritici spatřovali v románu „nadčasové dílo“ (Régio) či „novou literaturu“ (Eduardo Lourenço). Po Sibile následovaly romány Os Incuráveis a Ternos Guerreiros. V roce 1958 byla s úspěchem uvedena její divadelní hra O Inseparável. Autorka zdokonalovala vlastní osobitý styl, který její prózy odlišoval od hlavního proudu tehdejší portugalské prózy.
Agustina Bessa-Luís dokázala vdechnout svým prózám výraznou atmosféru intimní zpovědi v níž neustále dochází k přechodům mezi reálným plynutím času a pocity, vzpomínkami a individuálními pocity jednotlivých postav, jejichž jednání je často předurčeno iracionálními, podvědomými podněty. Výstižné sondy do podvědomí a duše postav vedle realistického popisu prostředí charakterizují autorčino dílo od jeho počátků až do dnešní doby. Její knihy jsou mnohými považovány za mistrovskou reflexi portugalské identity a historie v literatuře. Platí to i o trilogii As Relaçőes Humanas, As Pessoas Felizes a As Fúrias (1964 - 1977).
V roce 1983 byla autorce udělena Velká cena Portugalské asociace spisovatelů (Grande Prémio de Romance e Novela da A.P.E.) za román Os Meninos de Ouro. Tím vyvrcholila celá řada ocenění, jimiž bylo vysloveno uznání její románové i povídkové tvorbě v Portugalsku i v zahraničí.
V rozsáhlém díle Agustiny Bessy-Luís nalezneme nejen povídky a romány, ale i kratší novely, biografické studie, eseje, fejetony, literaturu pro děti, divadelní hry, cestopisy a scénáře k několika filmům (jako byla například v roce 1981 Francisca, scénář k filmu Manoela de Oliveiry napsaný na motivy románu Fanny Owen).
Přes tento nesmírný záběr zůstává Agustina Bessa-Luís především autorkou románů a povídek, v nichž zůstane jedinečnou a poutavou formou navždy zachycena atmosféra severního Portugalska a charaktery jeho obyvatel.
Bibliografie: Romány, novely a povídky: Mundo Fechado (1948), Os Super-Homens (1950), Contos Impopulares (1951-53) , A Sibila (1954), Os Incuráveis (1956), A Muralha (1957), O Susto (1958), Ternos Guerreiros (1960), O Manto (1961), O Sermao de Fogo (1963) As Relaçoes Humanas: I - Os Quatro Rios, II - A Dança das Espadas, III - Cançao Diante de Uma Porta Fechada (1964-1966) A Bíblia dos Pobres: I - Homens e Mulheres, II - As Categorias (1967-1970) A Brusca (1971), As Pessoas Felizes (1975), Crónica do Cruzado Osb (1976), As Fúrias (1977), Fanny Owen (1979), O Mosteiro (1980), Os Meninos de Ouro (1983), Adivinhas de Pedro e Ines (1983), Um Bicho da Terra (1984), A Monja de Lisboa (1985), A Corte do Norte (1987), Prazer e Glória (1988), O Comum dos Mortais (1998), A Torre (1989), Eugénia e Silvina (1989), Vale Abraao (1991), Ordens Menores (1992), O Concerto dos Flamengos (1994), As Terras do Risco (1994), Aquário e Sagitário (1995), Memórias Laurentinas (1996), Um Cao que Sonha (1997), A Mae de um Rio (1998), A Quinta Essencia (1999), Dominga (1999), O Princípio da Incerteza - Jóia de Família (2001), O Princípio da Incerteza - A Alma dos Ricos (2002). Životopisy: Santo António (1973), Florbela Espanca (1979), Sebastiao José (1981), Longos Dias Tem Cem Anos: Presença de Vieira da Silva (1982) Fejetony: Conversaçoes com Dimitri e Outras Fantasias (1979) Cestopisy: Embaixada a Calígula (1961), Breviário do Brasil - Diário de Viagem/Brazilian Breviary - Diary of a Journey (1991), Um Outro Olhar Sobre Portugal (1995) Literatura pro děti: Dentes de Rato (1987), Contos Amarantinos (1987), Vento, Areia e Amoras Bravas (1990), A Memória de Giz (1994) A nutno poznamenat, že ani tento výčet děl není ještě úplný.
|
více...
|
Státní cena za překladatelské dílo Pavle Lidmilové, aktualita (2005)
|
Pavla Lidmilová Dílo
Laureátkou Státní ceny za překladatelské dílo pro rok 2005 se stala Pavla Lidmilová
V osobitém prostoru centrální haly Českého muzea hudby byly v pondělí podvečer předány Státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo. Slavnostní ceremoniál byl příjemně poskládán z krátkých proslovů, elegantních melodií kvarteta The Swings a filmových medailonků nominovaných spisovatelů a překladatelů.
Z trojice kandidátů na ocenění za překladatelské dílo - Ludmily Duškové, překladatelky ruské literatury, Františka Fröhlicha, který převádí do češtiny především texty anglických a severských literatur, a Pavly Lidmilové, překladatelky literatur zemí mluvících (a píšících) portugalsky - se laureátkou stala portugalistka Pavla Lidmilová. Předseda poroty, která nominace posuzuje, PhDr. Jiří Našinec, představil mimořádnou osobnost Pavly Lidmilové ve vytříbeném a výstižném laudatio.
Práce překladatele znamená existenci do velké míry samotářskou. Putování světy skrytými v knihách se spojuje s fyzickou přítomností překladatele za psacím stolem po hodiny, dny a týdny. Představu osamoceného poutníka potvrdily i filmové medailonky. Ludmila Dušková seděla obklopena knihami v uspořádané a úpravné pracovně, František Fröhlich hovořil sám na lavičce opuštěného parku. Medailon Pavly Lidmilové k tomu přidal ještě cosi dalšího. Za překladatelkou, reagující na dotaz, které knihy své překladatelské historie považuje za nejdůležitější (do těch několika vteřin se vešla sbírka veršů Luíse de Camőese, Coelhův Alchymista, texty a jedinečný román Joăa Guimarăese Rosy Velká divočina: Cesty), stála knihovna Centra portugalského jazyka, kde se setkávají současní studenti portugalštiny a zájemci o lusofonní svět. Jako by to vyjadřovalo schopnost Pavly Lidmilové najít a citlivě převést autory, kteří zaujmou dnešního čtenáře, potěší ho i obohatí. Díky ní existují české překlady nejen klasiků lusofonních literatur, ale i autorů současných. A trefně aktuální bylo i její krátké poděkování, v němž prozradila, že o brazilskou literaturu projevil zájem ministr Jandák, který prý právě čte poslední román Paula Coelha, Záhir.
Ke skromnosti a pracovitosti, které byly s úctou a obdivem zmíněny jako vlastnosti zdobící laureátku, patří i osobitý šarm a vtip, nepřehlédnutelný také v jejích překladech.
|
více...
|
Joăo Guimarăes Rosa, portrét autora
|
Joăo Guimarăes Rosa
Joăo Guimarăes Rosa (1908 - 1967)
Žiji v nekonečnu; okamžik nemá význam. Prozradím vám tajemství: myslím, že jsem už jednou žil. V tom životě jsem byl také Brazilec a jmenoval jsem se Joăo Guimarăes Rosa. Joăo Guimarăes Rosa se narodil v roce 1908 jako nejstarší ze šesti dětí v rodině obchodníka, smírčího soudce, lovce ocelotů a vypravěče příběhů. Vždycky spíš introvertní a fyzicky poměrně křehký chlapec byl neobyčejně zapálený pro studium jazyků. Díky nadprůměrným schopnostem i zájmu o příbuzné či vzdálené až exotické jazyky jich nakonec ovládal sedm perfektně, v dalších čtyřech byl schopen číst a u jedenácti dalších, k nimž patří maďarština, tupí, arabština nebo čeština, znal gramatiku a základní slovní zásobu. Jak sám později řekl: Věřím, že studium ducha a mechanismu cizích jazyků je velice prospěšné pro detailní pochopení vlastní mateřštiny. Nicméně studium jazyků pro mě byla především zábava a příjemný způsob, jak trávit čas.
Přesto se i jinak nadprůměrný student nevěnoval humanitním oborům, ale medicíně. V letech 1925 až 1930 studoval na lékařské fakultě university v Minas Gerais. V té době zažil i první drobné literární úspěchy, když opakovaně zvítězil v soutěži o nejlepší povídku pořádané časopisem O Cruzeiro. Nicméně psaní pro něho tehdy bylo především cestou, jak si během studií přivydělat a na své tehdejší výtvory nevzpomínal příliš rád. V jednadvaceti letech se poprvé oženil s teprve šestnáctiletou Lígií Cabral Penna, ale manželství, ze kterého se narodily dvě dcery, Vilma a Agnes, po několika letech skončilo. První lékařskou praxi vykonával Guimarăes Rosa v „milovaných Geraisech“. Během občanské války v roce 1932 se vrátil do Belo Horizonte a vstoupil jako dobrovolník do Lidových sil, později působil jako vojenský lékař. Poslání lékaře bral nesmírně vážně, jako všechno, co v životě dělal, a sužovala jej hloubka bezmoci, kterou před trápením nemocných, s nímž se setkával tak často, cítil. Trpěl depresemi a nakonec se rozhodl, že lékařskou praxi opustí. Úspěšně se zúčastnil konkurzu na ministerstvu zahraničí a v roce 1938 odjel jako generální konzul do Hamburku.
V mezidobí před odjezdem do Evropy psal básně (sbírka Magma, za niž v roce 1936 obdržel cenu Brazilské literární akademie) a povídky (původní název sbírky Povídky, po přepracování vyšlo v roce 1946 pod názvem Sagarana. Kniha byla oceněna jako jedno ze zlomových děl brazilské literatury a je předzvěstí autorova mistrovství v zachycení pestrého a osobitého jazyka obyvatel brazilského sertăa.)
Druhá světová válka zastihla Guimarăese Rosu a jeho druhou ženu, Aru (Aracy Moebius de Carvalho) v Německu. Spolu s manželkou se podílel na záchraně mnoha Židů a evidentně přitom riskoval vlastní život. Když ho po válce pozvala izraelská vláda, aby mu za toto hrdinství poděkovala, Guimarăes Rosa jen poznamenal: Nešlo to jinak. Zemřeli by, kdybych jim nepomohl získat vízum. Něco takového jsem si nemohl vzít na svědomí. Za války zažil i několik okamžiků, kdy o vlásek unikl smrti. Nepřičítal to náhodě nebo štěstí, ale nadpřirozeným silám. Vždycky byl hluboce věřící člověk. Ale prý také předvídal budoucí události ve svých snech a cítil dobrou nebo špatnou energii vyzařouvanou určitými místy nebo lidmi. Zajímaly ho publikace americké sekty Christian Science (nejedná se o scientology z The Church of Scientology), která propaguje možnost božského uzdravení lidských neduhů tak, jak to prováděl Ježíš Kristus, a svět, v němž veškeré utrpení, smrt a negativní pocity obecně jsou jen nepochopením univerza lásky a pravdy, které stvořil Bůh. Zhoršující se zdravotní stav jeho víru ještě prohloubil. Po válce zůstal v diplomatických službách a pobýval střídavě v Brazílii a v zahraničí.
V roce 1951 podnikl cestu do brazilského státu Mato Grosso a výsledkem je reportáž nazvaná S honákem Marianem (Com o vaqueiro Mariano). V roce 1956 se v knihkupectvích objevila sbírka povídek, Taneční soubor (Corpo de Baile), která navazuje na styl Sagarany. V tomtéž roce vyšlo i jeho nejvýznamnější dílo, román Velká divočina: Cesty (Grande Sertăo: Veredas). Kniha působila jako zemětřesení. Vyvolala silný ohlas ze strany čtenářů a rozdělila je na skupiny nadšených příznivců a rozhořčených kritiků. Literární svět přivítal Velkou divočinu hned třemi cenami: cenou Machada de Assis od Národního literárního institutu, cenou Carmen Dolores a cenou Paula Brita. A od roku 1961, kdy Brazilská literární akademie udělila Guimarăese Rosovi cenu Machada de Assis za souborné dílo, začíná autora a román Velká divočina: Cesty objevovat i cizina.
V roce 1963 byla jednomyslně přijata druhá kandidatura Guimarăes Rosy mezi členy Brazilské literární akademie, ale spisovatel svůj vstup do Akademie oddaloval až do roku 1967. Prý věděl, že brzy nato zemře. V tom roce ho také přátelé spisovatelé chtěli navrhnout na Nobelovu cenu. V listopadu 1967 poctu Brazilské literární akademie přijal. Při děkovném projevu před akademiky byl viditelně vyčerpaný a zesláblý. Mimo jiné řekl: ...člověk umírá proto, aby dokázal, že žil. Tři dny poté, 19. listopadu 1967 postihl Joăa Guimarăese Rosu rozsáhlý infarkt myokardu. Zemřel dřív, než mu stačil kdokoliv pomoci.
Dílo - povídky: Sagarana (1946); Corpo de Baile (1956); Primeiras estórias (1962); Tutaméia (1967); Estas estórias (1969); Ave Palavra (1970) a povídky publikované v časopisech. - román: Grande Sertăo: Veredas (1956)
|
více...
|
Rozhovory s dcerou Joăa Guimarăese Rosy
|
Joăo Guimarăes Rosa
Úryvky z několika rozhovorů s dcerou Joăa Guimarăese Rosy Vilmou Guimarăes Rosa z let 1971 a 1982 (Rozmlouvali: Suzy Frankl Sperber, Fábio Freixeiro a Jorge de Aquimo Filho), které byly uveřejněny v její knize „Relembramentos: Joăo Guimarăes Rosa, Meu Pai“ (Editora Nova Fronteira, 2. vydání, 1999).
S.F.S: Jaká byla historicko-filozofická vize Joăa Guimarăese Rosy? V.G.R.: Jako duch přirozeně křesťanský a intenzivně náboženský se zajímal o všechno z nehmotného světa a o velký význam stvořených věcí. Hledal spojitosti mezi viditelným a neviditelným, smyslovým a nadsmyslovým. Symbolismus, fikce a fakta, přítomné v jeho díle, jsou spojenci, kteří určují jeho historicko-filozofickou vizi.
S.F.S.: Jaký je význam Boha v díle Guimarăeses Rosy? A ďábla? V.G.R.: Bůh a ďábel, Dobro a Zlo, ano a ne jsou přítomni v celém jeho díle. Bůh je přítel člověka, Přítel a Otec, který ho nikdy neopustí. A ďábel? Nicnic. Je to selhání „ lidského člověka“, o němž se zmiňuje Riobaldo. Ďábel existuje opravdu jen tehdy, když člověk zapomene na Boha. Jakmile si však znovu vzpomene a volá k Němu, On přijde s celou svou Silou, stejně bezbřehou jako jeho Dobrota. Soudce, jenž soudí jako Otec, jenž jako Otec brání a chrání.
S.F.S.: Jaké byly jeho hlavní životní zásady? V.G.R.: Hlavní životní zásady mého otce vyplývaly z jeho křesťanské výchovy. Radost z práce, úcta k lidské důstojnosti, láska k životu ve všech jeho podobách a projevech. Žít vážně, ale nezapomínat na potřebu úsměvu.
F.F.: Jaký vztah měl váš otec k metafyzice? V.G.R.: Zajímal se o mystický smysl věcí. Jeho náboženská výchova se definitivně projevila v jeho podstatě. Vzpomínám si na jeho nadšené vyprávění o pouti do francouzských Lurd. Na nočním stolku měl Následování Krista. V zásuvce v pracovně kovový růženec. Bál se smrti, proto si ji proměnil v začarování. Nicméně věřil v Boha, v sílu lásky a v Boží ochranu. Byl ekumenický ve své úctě k jiným náboženstvím. Říkal dokonce, že všechna náboženství mají něco opravdového v upřímnosti, s níž budou vyznávána. Zabýval se všemi. Studoval vše o nadpřirozenu. Zajímal se o parapsychologii. A dokázal silně ovládat mysl. /.../ Svým dílem předal můj otec své duchovní poselství, poselství svého života.
J.A.F.:Co mu bylo zdrojem inspirace? V.G.R.: Říkal mi, že inspirace byla pro něho něco jako stav vytržení. Když mu vyšla nějaká kniha, dali jsme si schůzku a on mluvil jen o té knize. Chtěl, abych některé úryvky přečetla nahlas. Pak jsme je komentovali. A když jsem se zeptala, z čeho při psaní vyšel, tak mi vysvětlil: „Píšu, jen když se dostanu do transu ...“ Svěřil se mi, že někdy před sebou vidí - třeba i když spí - celý příběh. Probudí se a jde jej napsat.
J.A.F.: Jak byste definovala Guimarăese Rosu jako člověka? V.G.R.: Bytostně dobrý člověk. Charismatická osobnost./.../ Vážil si u lidí jejich dobroty, krásy, inteligence a elegance. Rád dobře jedl, exotická jídla z cizích zemí, přestože zůstával věrný jídlu z fazolí a minasgeraiským pochoutkám. Nebyl velký piják, ale oceňoval dobrý jablečný mošt a vyznal se ve vínech a jejich ročnících. Jako milovník zvířat měl hodně koček, které si oblíbil, a miloval svého pejska Sunga, rozkošného pekinéze, kterému už jen chybělo, aby mluvil. Dobytek ho dojímal a z ptáků se těšil. Dědeček mi vyprávěl, co jednou v dětství otec provedl: otevřel klec a všecky ptáky vypustil, šťastný, že jsou zase na svobodě. /.../ Můj otec byl prostě kouzelně lidský génius...
|
více...
|
Mia Couto - rozhovor
|
Mia Couto
Kde se čas poměřuje vzrůstem kukuřice Mia Couto hovoří v Praze s překladatelkou své knihy Náměsíčná země Ladou Weissovou
Mosambický spisovatel a biolog Mia Couto strávil v Praze necelé čtyři dny. A byly to dny s nabitým programem. Myslím, že jeho samotného udivilo, že se nedočkal žádného překvapení kvůli svému zvláštnímu jménu. Křestní jméno Mia k němu začalo patřit již v dětství, když si tak rád a často hrál s koťaty, až na něho rodiče začali volat mňouknutím kočky (tedy "miau"). V dokladech má ovšem napsáno António Emílio. Žensky znějící Mia a země původu Mosambik prý kdysi při návštěvě Bulharska způsobily, že dotyčný, který ho měl čekat na letišti, odmítal uvěřit, že běloch v brýlích a s plnovousem má být tou černoškou z Mosambiku, pro kterou ho poslali. Ještě pikantnější situace se přihodila během návštěvy delegace mosambických politiků na Kubě, v níž byl tehdy mladý novinář Mia Couto také přítomen. Fidel Castro podaroval hosty z válkou vyhladovělého Mosambiku několika balíky darů. Jenže když byl rozbalen ten, který patřil Miovi, objevily se náušnice, náhrdelník a několik kusů ženského oblečení. Mia Couto dodnes rád uvádí, že je nejspíš jediným mužem, kterého Fidel Castro podaroval sukní. Ale dnes už se Miovi Couto podobné příhody opravdu nestávají, protože patří k nejznámějším africkým spisovatelům a jeho jméno, tvář, ale hlavně povídky a romány znají čtenáři na několika kontinentech. Od minulého týdne k nim mohou patřit i čeští čtenáři, nakladatelství BBart totiž vydalo v českém překladu román Náměsíčná země (Terra Sonambula) zařazený na přední místo v seznamu 12 nejlepších knih africké literatury 20. století. Mia Couto je profesí biolog a v současnosti se podílí na práci v projektu největšího afrického národního parku spojujícího část území Mosambiku, Zimbabwe a Jihoafrické republiky.
Když jsem četla a překládala Náměsíčnou zemi, pochopitelně jsem si přestavovala postavy a děje z knihy. A až později jsem si uvědomila, že některé z nich vidím jako bělochy. Myslíte vy na barvu pleti svých postav, když píšete knihy? Dostávám podobné otázky často, snad proto, že sám mám bílou pleť, a jsem přitom Afričan. Mé postavy jsou především černoši, mají černou pleť, protože v prostředí, ve kterém žiji, jsou lidé s jinou barvou pleti v naprosté menšině. Určitě víc jak 90 % obyvatel je černých a běloši představují jen nepodstatný zlomek. Kindzu, Muidinga a Tuahir jsou pochopitelně také černí.
Je některá z postav vaší knihy promítnutím vás samotného, vaší osoby? Ztotožňujete se víc s některým z protagonistů Náměsíčné země? Nemám ve zvyku psát o sobě, vyprávět příběhy, které se přihodily přímo mně. Navíc je to už poměrně dlouho, co jsem Náměsíčnou zemi psal, a zdaleka ne všechny postavy mám v živé paměti. Snad, když o tom uvažuji, snad Kindzu je tím, kdo je mně osobně nejblíž. Jako člověk, který hledá svou vlastní identitu. Vydá se na cestu, aby našel místo, zemi, kde by mohl žít, a jeho cesta je současně cestou jím samotným, hledáním sama sebe, což je pouť, kterou v určitý okamžik podnikne každý z nás. Cestuje po mapě svojí duše a hledá se. Cestuje světem, v němž převažuje mluvené slovo, vyprávění, což je pro Afriku velmi charakteristický rys, převaha vyprávění, předávání příběhů v ústní podobě. Ale Kindzu píše, píše si deník, zápisky o světě mluveného slova. A pak v jednom okamžiku dochází ke sňatku mezi vyprávěním psaným a ústním, když jeho zápisky najdou ti dva, Tuahir a chlapec Muidinga, kteří žijí ve světě mluveného slova. Tady se setkává psané s mluveným, když Muidinga začne zápisky číst. Čtením jim dává řád a současně to, co bylo napsáno, pomáhá těm dvěma v jejich cestě.
I v dalších vašich románech hraje psané slovo, často jako dopis, velmi významnou úlohu, skoro jako by bylo jednou z postav, nositelů děje. Je to tak? Ano je. Ale často si to uvědomím až zpětně. Když píšu, nemám žádný plán, nemám v hlavě knihu dřív, než se do ní pustím, nepracuji podle žádného předem promyšleného schématu. Některé významy nacházím v textu, až když ho čtu jako hotový, nebo je ani nenajdu já, ale napadne to ostatní, kteří si ten příběh přečtou. Nepromýšlím dopředu, co budu psát, přichází to samo, nečekaně, spontánně, skoro... skoro jako láska na první pohled.
V Náměsíčné zemi, ale i v dalších Vašich knihách je znát nesmírný význam pro spojení člověka se zemí, s půdou, a s mořem, které je někdy stejně přirozeným prostředím pro život člověka jako země. Do země i do moře lze ukládat mrtvé, ze země i z vody přichází obživa. Země a voda často jakoby přecházejí plynule jedna v druhou, navzájem se zastupují. Odkud pramení tak těsné propojení? Ano, ten vztah tam určitě je, i když zase nejde o nic předem promyšleného. Určitě mě v tom směru ovlivnilo místo, kde jsem se narodil a prožil dětství, město Beira, které leží v říční deltě, některé části města jsou na úrovni nižší než hladina oceánu. Je to oblast pravidelně se opakujících záplav. Z dětství si pamatuji na tu směsici strachu a vzrušení z dobrodružství, když stoupla mořská hladina a my museli s pár věcmi utíkat před záplavami. Kde byla země, rozlila se voda, ale pak zase odtekla a my se mohli vrátit. Vyrostl jsem v prostředí, kde pevnina a moře skutečně přecházely v sebe navzájem.
Ve vaší knize se zdá být voda, oceán vhodnějším místem k životu i k smrti člověka než pevnina. Proč? Je to kniha o hledání identity, ne jenom identity osobní, ale identity celé země. A Mosambik vznikl prostřednictvím těch, kteří přišli z moře, ti, které přinesl oceán, měli v sobě určitou představu, kterou pak na zemi realizovali. A na velmi úzkém pásu pobřeží docházelo k prolínání a střetávání kultur, až vznikla společnost, národ, dnešní Mosambik. Ať už to byli arabští nebo indičtí obchodníci z Asie, či později Portugalci z Evropy. Přineslo je moře. Takže identita mé země přišla z moře.
V jednom z rozhovorů jste řekl, že některé jazyky, jimiž se mluví na území Mosambiku, nemají slovo, které by bylo ekvivalentem k výrazu "budoucnost". Pro naše, evropské pojetí světa je to velice zvláštní. Můžete k tomu říct něco víc? Pojem budoucnosti jako časové abstrakce, je v Africe hodně odlišný od myšlení Evropanů. Některé jazyky skutečně vůbec nemají slovo "budoucnost" jako abstraktní pojem. Je možné říct "zítra" nebo konkrétně pojmenovat některý z příštích dnů, ale kdybyste chtěli mluvit obecně o době, která bude, musíte děj vztáhnout k nějakému jinému konkrétnímu ději, jenž nastane, třeba: "v době, kdy vyroste kukuřice" nebo "až tyhle květiny změní barvu" a podobně. Souvisí to s tím, že budoucnost se v Africe chápe jako zakázané území. Není dobré chtít předvídat život. Budoucnost je posvátné území, které patří bohům, jiným silám, ne člověku. A má se za to, že je nebezpečné to měnit. Například žena, která odchází do porodnice, nebere s sebou výbavičku pro dítě, nesnaží se zjistit, zda se narodí chlapec nebo děvče, nesmí se chovat, jako by věděla, co se stane, jak narození dítěte dopadne. Protože je to nebezpečné, tím by se mohly rozzlobit síly, kterým patří vláda nad budoucností. Samozřejmě, že tohle má své důsledky i pro veřejný život, uspořádání společnosti. Něco řídit, ovládat znamená předvídat děje, které nastanou v té abstraktní budoucnosti, a když tuhle abstrakci nemůžeme provést, vypadají pak všechny snahy založené na strategiích, vizích, nakonec úplně jinak. Africká kultura je víc orientovaná na minulost. Vazby a komunikace s minulostí, s tím co bylo, a s těmi, kteří už nežijí, je něco zcela přirozeného, a dokonce nesmírně důležitého pro poznání vlastní identity. Cíl, směřování k něčemu budoucímu je zde mnohem méně důležité, větší význam má přítomnost nebo nalezení harmonie s minulostí. Jestliže něco bylo, neznamená, že to skončilo.
To je skutečně hodně jinak, než jak je zvykem vnímat běh času tady. Třeba smrt je pro nás určitě mnohem víc spojována s koncem, zásadním zlomem. A taky je smutná, spojená se steskem po něčem, co už není. Afrika to vnímá jinak. Mrtví nezemřou. Žijí, jenom jinak. Ale je možné a třeba i nutné se s nimi setkávat, mluvit s nimi, radit se s nimi. Oni pomáhají živým, kteří proto nejsou sami, když mají a znají své předky. Takže s odlišným pojetím budoucnosti souvisí i jiný pohled na to, co je minulé. Mrtví pomáhají živým najít rovnováhu, orientovat se v tom, co prožívají, překonat těžká období nemoci nebo nějaké jiné újmy. Při páteční debatě na veletrhu se hovořilo o specifikách Afriky v porovnání s evropským myšlením. Já tedy vidím rozdíl mezi tím, jak o sobě uvažuje běžný Evropan, a pojetím, které platí v Africe, ale můžu mluvit za subsaharskou Afriku. V "západní" společnosti směřuje život člověka k prosazení vlastní individuality, člověk se snaží uplatnit sám sebe, ujistit se o vlastní identitě individuálními úspěchy, což vede k určité soutěživosti, vzájemné konkurenci. Zatímco v Africe nejsi tím, co jsi zvládl či ovládl, ale s kým jsi navázal kontakt, harmonický kontakt. Důležitá je komunikace, soulad v komunikaci, v setkávání se ostatními a v propojení s nimi. Vzájemná interakce je mnohem důležitější než individuální úspěch.
Ve vaší knize je dost důležitá a výrazná postava Inda Surendry. Jak to vypadá v dnešním Mosambiku? Zachovali si Indové své postavení obchodníků a podnikatelů? Ano. Indové jsou v Mosambiku stále dost zastoupeni. Hlavně ve městech, na pobřeží. Je to ale velmi uzavřená komunita, v níž platí přísná pravidla. Jsou to lidé velmi specifického původu, v nichž se setkává trojí kultura, jsou výsledkem takového trojúhelníku vlivů. Často přišli do Mosambiku z ostrova Goa, který byl portugalský. A domnívají se, že oni představují Portugalsko, i když v Portugalsku třeba v životě nebyli. Většina z nich přijala křesťanství za své náboženství a cítí se být Portugalci, ovšem přicházejícími z Asie, do Mosambiku v Africe.
A jakého jsou vyznání? Většinou to jsou katolíci. Hlavně ti, kteří jsou původem z Goa, se vzdali hinduismu už tam, a do Mosambiku přišli jako katolíci. A řekl bych, že velmi náruživí, až ortodoxní katolíci. Tahle indická komunita je nesmírně zajímavá jak z hlediska čistě lidského, tak z hlediska sociologického, protože v nich zůstal jejich indický původ a třeba mají příbuzné v Indii, na druhou stranu cíleně přijali portugalskou kulturu, chtějí být považováni za Portugalce, a přitom žijí v Africe, třeba druhou nebo třetí generaci. Ten střet třech kultur, který v sobě nesou, je nesmírně zajímavý. A je zajímavé i z hlediska spisovatele.
Ptala se Lada Weissová, duben 2003
|
více...
|
Jidášova díra
|
Jidášova díra
António Lobo Antunes: Jidášova díra. Z portugalského originálu Os Cus de Judas přeložila Lada Weissová, vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha 2002, 216 stran, náklad a cena neuvedeny
O titulu knihy Jidášova díra V říjnu se v knihkupectvích objevila další kniha zdařilé edice Román z produkce nakladatelství Mladá fronta. Jedná se o překlad románu dnes světově proslulého portugalského spisovatel Antónia Loba Antunese pod názvem Jidášova díra. Autor, který letos oslavil šedesátiny, má dnes své čtenáře ve Spojených státech, v německy mluvících zemích, ve Švédsku, ve Francii i jinde, kteří čekají na každou jeho novou knihu. Ovšem v době, kdy psal Jidášovu díru, byla situace dost odlišná.
Kniha Os cus de Judas vyšla jako druhá publikace tohoto autora v roce 1979 a nakladatel měl o jejím osudu velké pochybnosti. Nevím, v jak vysokém nákladu se ji podařilo vydat, ale fakt, že český překlad byl pořízen podle originálu, na jehož přebalu se píše, že jde o 17. vydání, je jistě dost výmluvný. Původně se kniha měla jmenovat Memória de Elefante (Sloní paměť), ale teto název nakonec dostala Antunesova prvotina, a v pořadí druhá vydaná kniha dostala název Os cus de Judas, čímž vznikl poněkud zapeklitý problém pro pozdější překladatele. Na vysvětlenou je třeba uvést, že výraz "cu" se používá pro razantní označení té partie lidského těla, kterou opatrnější nazývají "zadek". Ale nejen to; "os cus de Judas" označuje i místo Bohem zapomenuté, bezvýznamné, kde končí všechny naděje, a to v konkrétním i abstraktním smyslu. Dále tu je symbolika Jidáše, jako zosobnění zrádce a křiváka. A Lobo Antunes v jednom z rozhovorů zmiňuje ještě další význam, a totiž, že v Angole tak pokřikovali místní obyvatelé po běloších, kteří tam v uniformách portugalské armády vedli naprosto šílenou válku. Angolané tím chtěli vyjádřit, že tihle vojáci, jsou ještě většími zrádci než Jidáš, že lezou Jidášovi do zadku.
V duchu jiného autorova kréda, a totiž, že v literatuře neexistují zakázaná slova, jsme s redaktorkou Anežkou Charvátovou zvolily jako nejlepší variantu překladu přímočarou Jidášovu prdel. Jenže jsme narazily na nesouhlas odpovědných míst. A nastala velmi zajímavá fáze vymýšlení synonym k onomu tabuizovanému slovu. S překvapením jsme zjistily, kolika synonymy se slovíčko "prdel" může pyšnit. Ale s každým synonymem přišla řada asociací, které ho nakonec vyřadily jako nepoužitelné. Nakonec jsme tedy skončily...u "díry", ačkoliv v některých dokladech, které v souvislosti s překladem vznikly, se zachovalo i spojení Jidášova řiť.
Kniha je věnována Danielu Sampaiovi, kterého autor označuje za nejlepšího portugalského psychiatra. Tím vzdává holt kolegovi z oboru, protože i Antunes, který pochází z rodiny lékaře, vystudoval medicínu se specializací na psychiatrii a do začátku 90. let jako psychiatr pracoval. Dnes věnuje veškerý čas literatuře a prý pracuje až dvanáct hodin denně. Na počet tohoto dnes světového autora proběhla v listopadu na portugalské Universidade de Évora konference věnovaná jeho tvorbě. Jedním z protagonistů zde byl i ve Francii žijící Eduardo Lourenço. Ten řekl na adresu Antónia Loba Antunese několik vět, které považuji za velmi pravdivé a vhodné na závěr: "Pokud by příští generace chtěly vědět, co je naše země zač, mohou si přečíst knihy Loba Antunese. V nich to všechno je... jsou jako mapa reálného světa, kterou nám jejich autor nabízí." Lada Weisová
|
více...
|
František Listopad - profil
|
František Listopad
(zdroj:Wikipedia)
František Listopad (Vlastním jménem Jiří Synek) (* 26.11.1921 v Praze)
je klíčovou osobností portugalského kulturního života, básník, spisovatel
a režisér. Je naším krajanem, významným příslušníkem poúnorové československé
emigrace.
Po maturitě v roce 1939 začal působit v nakladatelství Linhart. Během 2.světové války působil
v odbojovém hnutí. Po ukončení války začal studovat estetiku a teorii literatury
na filosofické fakultě University Karlovy. V té době působí v okruhu básníků sdružených
kolem Mladé fronty, jejímž je spoluzakladatelem. Po komunistickém převratu v roce
1948 odchází do Paříže, kde pracuje jako dělník a novinář, později jako režisér
u ORTF. Do Portugalska se stěhuje v
roce 1959.
Od roku 1959 působí jako profesor na Technické universitě v Lisabonu, zpočátku
v oboru slovanské kultury a antropologie. V letech 1975 až 1977 je ředitelem Nejvyšší
společnosti společenských věd a politiky. V roce 1982 se stává ředitelem portugalské
Vysoké divadelní a filmové školy. V té době se proslavil jako divadelní,
televizní a operní režisér. V letech 1984 až 1987 je ředitelem a dramaturgem Studia,
pobočky Portugalského národního divadla. Poezie:
Sláva uřknutí (1945)
- Vzduch (1948)
- Svoboda a jiné ovoce (1956)
- Černý bílý, nevím (Köln, 1973)
- Nástroje paměti (München, 1982)
- Soukromé sklenářství v Brně (1991)
- Final Rondi (1992)
- Oprava houslí a kytar (1996)
- Krleš (1998)
- Příští poezie (2001)
- Milostná stěhování (2001)
Próza
- První věta
- Malé lásky (1947)
- Jarmark
- Boj o Venezuelu (1947)
- Umazané povídky (1955)
- Zlý pes bez zahrady (1996)
- Chinatown s Rózou (2001)
Eseje
- Tristan čili zrada vzdělance (Wien, 1954)
- Byty a prostory (München, 1958)
- Tistan z města do města (1997)
Antologie
- Daleko blízko (1993)
- První věty (1996)
|
více...
|
António Lobo Antunes, profil autora při příležitosti udělení ceny
|
António Lobo Antunes
Camoesova cena 2007 pro Antónia Loba Antunese
António Lobo Antunes (1942), v Lisabonu žijící autor osmnácti románů a řady velmi osobitých fejetonů, které vycházejí také v knižní podobě, je v Portugalsku skutečným pojmem. Patří ke generaci, kterou bezprostředně a naplno zasáhla koloniální válka, vedená salazarovským Portugalskem v 60. letech v Africe. Lobo Antunes, původním povoláním lékař-psychiatr, prožil v bojích v Angole dva roky. První romány - Memória do Elefante (1979, Sloní paměť), Os Cus de Judas (1979, Jidášova díra, česky Mladá fronta 2003), a další - sloužily současně jako jistý druh autoterapie z válečných prožitků. Africká zkušenost plná šílených a nikdy plně nesdělitelných zážitků nabývá v Antunesově díle podoby dravého a bouřlivého toku slov, záplavy metafor a obrazů valících se o překot takovou silou, že smetávají zažitou civilní interpunkci, a čtenáři, který se nechá unášet jejich vlnou, jen tu a tam dovolí nadechnout se v krátkých okamžicích odstavců, teček za větou či krátkých odmlk.
Válečná zkušenosti a její dozvuky v civilním životě sloužily autorovi jako zdroj inspirace v první etapě jeho tvorby, vrcholící rozsáhlým románem Fado Alexandrino (1983, Fado v alexandrínech, česky ukázky ve Světové literatuře, 1992). Fado v alexandrínech popisuje bouřlivou dobu, již Portugalsko prožívalo v sedmdesátých letech, kdy padl autoritářský režim, skončila koloniální válka a země hledala pod více jak čtyřiceti letech novou tvář. Ačkoliv tu nejde o historický román plný dějinných faktů, obraz, který o době podává, je přesný, autentický a nezapomenutelný. K výrazným přednostem díla patří i, v portugalské literatuře poměrně vzácný, smysl pro humor, ačkoliv často to je humor černý jako noc. Klíčové okamžiky novodobých portugalských dějin vypráví autor s obrovskou mírou nadsázky a sklonem k ironii. Dějinné události prožívané malými lidmi v toku všedních starostí ztrácejí veškerý patos a často se mění v šílenou grotesku.
Patos a pomníky stavěné na počest historii a jejím tvůrcům je to, čeho se Lobo Antunes nejvíc obává, čemu se vyhýbá a co zesměšňuje a pranýřuje. Když si tento přístup dovolil použít i v nevelkém románu As Naus (1988, Lodě), a za své terče zvolil téměř zbožňované osobnosti slavných portugalských mořeplavců, snesly se na jeho hlavu výtky z rozličných stran. Autorův osobitý styl však časem opustil původní zuřivost a vášeň, nicméně neztratil nic ze své plynulosti a uhrančivosti. V románech, které zobrazují všední život Portugalska osmdesátých a devadesátých let rozvinul Lobo Antunes naplno své umění grotesky a nelítostné karikatury. Do této etapy patří například romány Tratado das Paixőes da Alma (1990, Pojednání o vášních duše), A Morte de Carlos Gardel (1994, Smrt Carlose Gardela) nebo O Esplendor de Portugal (1997, Portugalská nádhera). Trefné postřehy a jasné kontury detailů zvyšují plastičnost textů, ve kterých se s maximální autentičností snaží zachytit proud času a událostí plynoucích v myšlenkách jednotlivých postav, jejichž úvahy, ať už vyřčené či jen myšlené, se navzájem prolínají téměř bez upozornění. Na čtenáři to vyžaduje velké soustředění a vůli vcítit se jak do duše protagonistů, tak do ducha místa, v němž děj probíhá. Čtenář se musí pokusit o něco podobného, oč se snaží divák, který zaostřuje zrak na stereogramy. Vstoupí-li do obrazu, nabídne se mu nový pohled, který při zběžném nahlédnutí nespatří.
Další tvůrčí cyklus, zhruba z poloviny devadesátých let, zahajuje román Năo Entras Tao Depressa Nessa Noite Escura (2000, Nevcházej tak rychle do té temné noci), který vznikl v době, kdy umírala na rakovinu spisovatelova první manželka. Počínaje touto knihou je pro autorova díla typické, že zachycují fyzický čas několika málo dní. Postavy zůstávají fyzicky na jednom či několika málo místech, přitom však cestují časem i prostorem díky myšlenkám, vzpomínkám a úvahám. Text zaznamenává proud či proudy sřetězených asociací, které tu a tam přetrhne zásah z reálného času, a přehodí výhybku úvah jiným směrem. Vlastní proudy myšlenek plynou lineárně nebo se paprskovitě vracejí k výchozímu bodu a pak se ubírají novým směrem.
Románem Boa Tarde ás Coisas Aqui em Baixo (2003, Zdravím vás, tam dole) se autor vrací k angolským tématům, ovšem nikoliv na základě nových osobních zážitků, ale jen zprostředkovaně. Zatím poslední román Antonia Loba Antunese se jmenuje Ontem Năo Te Vi em Babilónia (2006, Včera jsem tě neviděla v Babylónii). Samostatnou kapitolu tvorby Antonia Loba Antunese tvoří fejetony, které vycházely časopisecky v nedělních přílohách různých portugalských deníků, a později z nich byly sestaveny tři soubory nazvané Livro de Crónicas (1995, 2002, 2006, Kniha fejetonů).
António Lobo Antunes získal mnoho literárních cen, v Portugalsku i v zahraničí. Patří k nim, mimo jiné, například cena Jerusalém (2005), Mezinárodní cena Uniao Latina (2003), cena Rosalía de Castro (1999) a France Culture (1996). Několikrát byl také nominován na Nobelovu cenu za literaturu.
|
více...
|
Recenze:José Saramago - Esej o zdravém rozumu
|
José Saramago Esej o zdravém rozumu
Saramagova nová „bajka, satira a tragédie“
V pondělí 29. března byla slavnostně představena zatím poslední kniha José Saramaga, Esej o zdravém rozumu (Ensaio sobre a Lucidez). K autorovu jménu se od roku 1998 téměř vždy přiřazuje dovětek: nositel Nobelovy ceny za literaturu a Portugalsko je na svého laureáta velice hrdé a vyjadřuje mu svou přízeň obrovským zájmem o každou jeho novou knihu.
Také Esej o zdravém rozumu přilákala mnoho zájemců včetně osobností veřejného a politického života. Pondělní slavnost se konala v auditoriu lisabonského Kongresového centra, kde se shromáždilo přes tisíc pět set diváků, na které z pódia kromě autora knihy shlížel i bývalý portugalský prezident Mário Soares a rektor Universidade de Lisboa José Barata-Moura. Debata pondělního večera se poměrně často točila kolem témat, která patří spíš do debaty o aktuálním dění v politice, ale právě taková témata s posledním Saramagovým dílem úzce souvisejí.
Příběh románu začíná v době voleb, které zcela bezkonfliktně probíhají v jedné nespecifikované zemi. Ovšem při prvním sčítání hlasů vyjde najevo, že asi sedmdesát procent voličů odevzdalo prázdné hlasovací lístky. Na konci druhého dne dosáhne podíl odevzdaných prázdných lístků dokonce osmdesáti procent. Vyděšená vláda, místo aby začala poctivě hledat příčiny, které voliče k něčemu takovému vedly, spustí rozsáhlou policejní operaci, aby našla ohnisko nebezpečného útoku na svou politickou moc. Proti propagaci postupu, kdy volič vyjadřuje svůj názor tím, že odevzdá prázdný volební lístek, se postavil ex-prezident Mário Soares a poukázal na rozpor mezi tím, co nabízí kniha, a autorovým jménem na kandidátce levicové CDU do Evropského parlamentu. Saramago vysvětlil svou kandidaturu jako pouhý „výraz věrnosti“. Saramago pak charakterizoval svou knihu stručně jako „bajku, satiru a tragédii“. Při psaní si prý velice užíval toho, že se mu daří vysmívat se politické moci odtržené od světa obyčejných lidí, které přitom ovládá.
V Eseji o zdravém rozumu se stupňuje téma prohlubující se propasti mezi existencí obyčejného člověka a mocného soukolí společenského systému, jež lze nalézt i v předchozích Saramagových dílech. Autor, který způsobil mezinárodní rozruch a dost rozzlobil Vatikán svým „ateistickým evangeliem“ O Evangelho Segundo Jesus Cristo (Evangelium podle Ježíše), se proslavil především sociálními romány zasazenými do historických kulis, např. Memorial do Convento, česky Baltazar a Blimunda, či História de Cerco de Lisboa (Historie obléhání Lisabonu). V zatím poslední etapě své tvorby ale častěji umisťuje děj do současnosti - např. Todos os Nomes (Všechna jména) nebo A Caverna (Jeskyně) či O Homem Duplicado (Dvojník).
Časově velmi aktuální má být i právě vydaná Esej o zdravém rozumu, což potvrdil i sám autor poznámkou, že mezi protagonisty jeho díla a ministry současné portugalské vlády lze nalézt jistou podobnost, která vůbec není náhodná. Během prvních čtrnácti dní v dubnu (do 18.4.) proběhlo víc než dvacet setkání autora s čtenáři a literárními kruhy v Portugalsku, na Azorech a Madeiře, při nichž byla kniha slavnostně uvedena na trh.
|
více...
|
Sousa Tavares, Miguel: Rovník, ukázka 2
|
Miguel Sousa Tavares Rovník
Rovník Miguel Sousa Tavares: Rovník, přel. Lada Weissová, Garamond, 2006
Matilda se už podesáté podívala na hodiny: bylo deset pět, ale za dveřmi pokoje ve třetím patře hotelu Brangança se neozýval žádný zvuk.
Je možné, že by nepřišel? Jen při té otázce, při té pochybnosti ji zamrazilo hrůzou a ponížením. A přitom si vůbec nebyla jistá, co vlastně chce. Když Luís Bernardo nepřijde, zůstane čistá, její život neskončí v troskách a ona se může s klidem připravit na předvídatelnou budoucnost. Budoucnost, v níž budou děti, manžel, snadný a příjemný život na usedlosti ve Vila France, řád a všední rituály, bez úzkosti, bez nesdělitelných tajemství, bez obav, strachu, bez tísně, která jí teď svírá. Nepřijde a jí zbude jen vzpomínka na krátké poblouznění jedné letní noci, na letmý okamžik, kdy ztratila hlavu pro polibek ukradený na schodech hotelu. Na nic víc: nebude tenhle hotelový pokoj, promyšlená zrada, tajná schůzka, na niž čeká zamčená, jako by se schovávala sama před sebou a před světem číhajícím na ni za oknem. Nebude ji trápit svědomí, nebude mít dvě tváře, jednu pro den a druhou pro noc, jednu pro ostatní, všechny ostatní, a druhou pro svou duši. Možná odtud ráno odejde a uvítá nový den úsměvem, neposkvrněná, věrná, stejná jako dřív. Věrná sama sobě.
Když nepřijde... ach, i kdyby nepřišel, zůstala by tu celou noc ležet, jako by ji znásilnili a odkopli, jako použitý a odhozený kus oblečení, oběť rozmaru, omylu, nedorozumění. Cítila by se jako podvedená zrádkyně, kterou podrazil ten, kvůli němuž sama podváděla. Zítra ráno by nejspíš našla v recepci vzkaz – vymlouval by se, možná na nečekanou povinnost, co se objevila na poslední chvíli, nebo, a to by bylo horší, by psal, jak si uvědomil, že by raději mělo všechno zůstat při starém. Jistě, odcházela by se vztyčenou hlavou: koneckonců se nic nestalo. A přesto jako by se stalo všechno! Vyšla mu vstříc a on utekl, nabídla se mu a on ji odmítl. Večer by stála před manželem zostuzená a ponížená: „Ani nemůžu říkat, že jsem tě zradila. Je to mnohem horší: byla jsem odhodlána tě zradit, ale odmítl mě. Podvedla jsem tě a mě přitom taky podvedli.“ A snášela by jeho obvyklou zdvořilost, náznaky kultivované touhy, galantní rituál na lůžku a uvnitř by cítila nepopsatelnou špínu.
Deset dvacet. Zaslechla na chodbě hlasy, někdo zaklepal na dveře, ovšem ne na její. Slyšela hovor a smích lidí, kteří se neskrývali, čekali na sebe a setkali se, ne jako zločinci s obavami a přes tajná znamení. Zbývalo jediné východisko: utéct, hned teď, zavolá z vedlejšího pokoje Martu, sbalí kufry, zaplatí v recepci a uteče. Ale kam může utéct v tuhle dobu? „Klid, Matildo. Uklidni se a uvažuj!“ Posadila se na postel a v zrcadle toaletního stolku bezděčně zahlédla svou tvář: byla hezká, žádoucí, květina k utrhnutí. Žádný rozumný muž by neodmítl takovou ženu, když se mu sama nabízí. A náhle věděla jasně, co udělá: až bude zítra odcházet, vyzvedne si v recepci jeho dopis, ale neotevře jej. Jen ho přiloží k vlastnímu dopisu, který pošle po Joãovi. Popíše v něm, jak si všechno rozmyslela a jak se rozhodla spěšně odejít z hotelu před domluvenou hodinou schůzky. Když na sklonku dopoledne poslala do hotelu pro kufry, doručili jí Luísův dopis, který vrací neotevřený, protože si umí představit, že v něm popisuje svůj zmatek, když přišel na domluvenou schůzku, a ona tam nebyla. Tak to celé obrátí naruby, a pokud Luíse Bernarda ještě někdy potká, nebude se před ním muset stydět. Všechno tím sice nevyřeší, ale jeden zásadní problém ano. Ale, napadlo ji najednou, co když ještě přijde? Pokud přijde, bude se chovat, jako by se tu jen setkali dva přátelé, kteří se chtějí lépe poznat, ale okolnosti je nutí postupovat s větší dávkou obezřetnosti a vytáček, než bývá obvyklé. Využije toho, aby mu s naprostou samozřejmostí vysvětlila, že polibek v Ericeiře ji prostě jen udivil a přišel tak nečekaně, že ani nestačila zareagovat. Nakonec by ještě mohla zcela všedním tónem poznamenat: „Neříkám, že to bylo nepříjemné, ale už je to pryč.“
Tentokrát zcela zřetelně zaslechla zvuk tlumených, ale spěšných kroků na posledních stupních schodiště a pak po chodbě, jako by někdo spěchal, aby nepozorovaně dorazil k cíli. Srdce se jí prudce rozbušilo ještě dřív, než se kroky zastavily u jejího pokoje, a po krátké pauze následovalo dvojí lehké zaťukání na dřevěné dveře. Zůstala strnule sedět na posteli a civěla na dveře, jako by se probudila ze sna nebo spíš z noční můry. Krátce nato se ozvalo další zaklepání a ona si uvědomila, že musí otevřít dřív, než se na chodbě otevřou jiné dveře.
|
více...
|
Fonseca, Rubem: Mandrake - a Bíblia e a Bengala, recenze
|
Rubem Fonseca Mandrake - a Bíblia e a Bengala
Rubem Fonseca: Mandrake - a Bíblia e a Bengala, Companhia das Letras, 2005, Rio de Janeiro
Rubem Fonseca dlouhodobě patří k nejznámějším a nejvíc překládaným spisovatelům, které současná Brazílie má. Česky zatím knižně vyšel Fonsekův román Mocné vášně a nedokonalé myšlenky (Argo, 2006), sbírka povídek Černý román a jiné povídky (Argo, 2001) a povídka Osamělá srdce v Almanachu světové literatury (Odeon, 1986). Několik dalších povídek bylo přeloženo pro časopisy. Čtenáři hltali jeho romány a povídky už dlouho předtím, než mu byla v roce 2003 udělena prestižní Camõesova cena. Autor povídkových souborů, novel i románů čerpá inspiraci mimo jiné i ze zkušeností, které mu jako mladému absolventovi práv dala několikaletá služba u policejního sboru šílené megapole, Ria de Janeiro.
Útlá knížka Mandrake – bible a berla obsahuje dvě novely spojené postavou advokáta Mandrakeho.
Kdo je Mandrake?
Cynický právník, kterého četba Cervantesova Dona Quijota dokáže rozrušit natolik, že nemůže usnout, lehce znuděný milovník, jehož ložem prochází tolik žen v tak rychlém sledu, že se tam občas i dvě potkají. Lehce zádumčivý muž s velkým rozhledem a erotizující slabostí pro kulhavé dívky a fyzioterapeutky. Obyvatel Ria de Janeiro, který se po tolika letech už vůbec ničemu nediví.
Poprvé se jako soukromý detektiv objevil ve stejnojmenné povídce ze sbírky „Výběrčí“ (Cobrador, 1979), následně v románu „Velké umění“ (A Grande Arte, 1983) a nakonec v románu s lehce poetickým názvem „A ze světa prostitutek mi zbyla jen láska k mému doutníku“ (E do Meio do Mundo Prostituto Só Amores Guardei ao Meu Charuto, 1997).
Mandrake z roku 2006 je stále stejný cynik a muž přitažlivý i pro lesbičky, i když mírně kulhá a při chůzi se opírá o hůl. Holí má už celou sbírku, protože v poslední době ho jimi přátelé obdarovávají bůhví proč častěji než lahví vína či krabicí doutníků. Čas dělí mezi strohou kancelář v pečlivě hlídaném domě a labyrint velkoměsta plný bizarních postav, které Mandrake tahá z větších či menších potíží.
Hned v úvodu varuje čtenáře slovy Marka Twaina (a skromně přitom předstírá, že zapomněl jméno citovaného autora), že skutečnost bývá šílenější než fikce, protože na rozdíl od ní nemusí dodržovat pravidla možného. Pokud čtenář přistoupí na hru a uvěří, že vyprávěný příběh se skutečně stal, nejednou v úžasu hlesne „tohle by jeden nevymyslel“.
Cynismus, nadhled a mírný odstup přibližují Mandrakeho chandlerovským detektivům. Ve srovnání s mlčenlivými chlapíky s cigaretou přilípnutou v koutku úst je však až podezřele sečtělý a znalý historie. I další postavy blízké drsné detektivní škole vykazují jisté odlišnosti. Policista Raul by byl perfektní polda, čestný a tvrdý chlap, který to nepřehání s inteligencí, ale ovládá bouchačku. Jenže co dělat s tím, že je nadšeným členem klubu chovatelů žab, jehož životním snem je důchod na vlastní žabí farmě? I ruský emigrant Orlov má správný ocelový pohled a perfektní mušku zabijáka, jenže změkne a zjihne, když je nablízku jeho zaměstnavatelka, krásně pitomá italská aristokratka. Všichni jsou na první pohled dokonalí ve svých rolích, trochu jako bezduché modely v televizních seriálech, ale vzápětí je prozradí drobná vada, roztomilá úchylka, perverzní záliba či fyzický defekt.
Vraždí se často, z různých příčin a různými zbraněmi. Vraždí se kvůli knize a vraždí se vycházkovou holí. Ale hlavně kvůli touze po imaginární moci a majetku, a taky ze msty a pochopitelně, z lásky. Nebezpečnější než mafie je klub sběratelů vzácných knih, kteří si říkají Klub bibliomaniaků. Sbírky jsou jednou z úchylek a symbolizují zhoubnou touhu vlastnit. Sbírat lze ledacos, od knih, orchidejí a holí až po hrady, drahokamy a pštrosy (poslední tři sbírky jsou připisovány hraběti Berrymu, žijícímu v letech 1340-1416).
Se svými sbírkami a vlastně s čímkoliv, co lze nazvat majetkem, se dnešní carioca (obyvatel Ria de Janeiro) musí zamknout v dobře střeženém kondominiu. Jenže ani soustava logicky naprogramovaných kamer neobstojí před jedním mozkem zhrzené milenky bažící po pomstě. Když se k tomu přidá pár transvestitů, jeden lehce pedofilní právník a jeden zamilovaný trpaslík, může karneval, tedy vyšetřování, začít.
A jedna čerstvá zkušenost na závěr. Při zadání výše zmíněného Twainova citátu do internetového vyhledavače se mezi prvními nabídkami objevila titulní strana "časopisu pro superfitness" a vedle slov amerického klasika fotografie slavného herce s vyvinutou muskulaturou. To vše míněno naprosto vážně. Jako by česká kotlina a bláznivé Rio měly společného víc, než by se na první pohled zdálo.
© Lada Weissová
|
více...
|
Pacheco, Luiz - portrét autora (nekrolog)
|
Luiz Pacheco
Zemřel Luiz Pacheco. Stejně tak osobitý literát a kritik jako kuriózní postava a věčný provokatér.
Kdysi nejlepší student prestižního Camõesova lycea a stipendista lisabonské Filosofické fakulty patřil ke skupině surrealistů, jejichž hlas se poprvé ozval v 50. letech a dalších dvacet let občas řádně zvířil zatuchlý vzduch salazarovského Portugalska. Portugalský surrealismus nebyl revolučně bojovný. Vzýval spíš absurditu všednodennosti, paradoxy panujícího režimu a řádu a stavěl jim satirické zrcadlo.
Luiz Pacheco provokoval nejen svými texty, ale i osobním životem. Byl obviněn ze zneužívání nezletilých dívek, stal se otcem osmi dětí, v některých fázích žil v bídě, zcela závislý na milodarech a podpoře přátel. Patřil k osobám, které dlouhodobě sledovala a perzekuovala portugalská tajná policie.
Proslul jako osobitý literární kritik a autor mnoha originálních kratších textů (na román prý neměl dost sebekázně, jak s oblibou tvrdil). K těm nejvíc ceněným patří novela Comunidade z roku 1964 a sbírka O Libertino Passeia por Braga, a Idolátrica, o Seu Esplendor z roku 1970. Publikoval desítky článků v denících Diário Popular, Seara Nova a dalších. V roce 1951 založil nakladatelství Contraponto, kde pod jeho vedením vycházela díla Mária Cesarinyho, Herberta Héldera, Vergília Ferreiry a dalších.
Zemřel zhruba rok po odchodu dalšího významného surrealisty portugalské literatury, Mária Cesarinyho.
© Lada Weissová
|
více...
|
Couto, Mia: O Outro Pé da Sereia, recenze
|
Mia Couto Mia Couto: O Outro Pé da Sereia
Když Panně Marii chybí noha
Mia Couto: O Outro Pé da Sereia, Caminho, edice Outras Margens, Lisabon 2006
Mosambik leží v jihovýchodní Africe a zajisté nepatří k zemím, jejichž osudem by se běžný Evropan nějak zabýval. Shodou historických okolností je úředním jazykem země portugalština, i když většině obyvatel koluje v žilách vedle africké i směs indické, arabské a evropské krve. Stát, jehož nezávislé dějiny se začaly psát od roku 1975, dnes patří do Společenství zemí hovořících portugalsky, zahrnujícího spolu s Portugalskem země, které tento malý evropský stát kdysi nazýval svými koloniemi. Portugalská Afrika měla ve druhé polovině dvacátého století velmi podobný osud. Osamostatnění a nezávislost po vleklé osvobozenecké válce přinesly téměř okamžitě další ozbrojené krvavé spory - občanskou válku. Mosambik z ní nedokázal najít východisko téměř dvacet let. Celá jedna generace již tak poměrně chudé země vyrůstala mezi minami a neustálými přesuny fronty, za níž zůstávala spálená země a vzrůstající beznaděj. Oficiální mírová smlouva byla podepsána v roce 1992. Od tohoto data lze počítat novodobé svobodné dějiny Mosambiku a romány Mii Couta jsou jejich osobitým záznam. Počínaje dnes již slavným románem Terra Sonambula (česky Náměsíčná země, 2003), který byl zařazen mezi prvních deset nejvýznamnějších titulů africké literatury 20. století, a konče zatím posledním románem O Outro Pé da Sereia (Druhá noha mořské panny) mapuje autor současný život Mosambičanů, ovšem v těsné vazbě s tradicemi, dávnou i docela bezprostřední minulostí, přírodními silami a říší mýtů a legend. Z posledního románu je zřejmé, jak obrovský skok udělala země od doby, kdy zemí putoval stařec Tuahir a chlapec Muidinga, protagonisté Náměsíčné země.
Cesta pokračuje
Cesta však zdaleka nekončí, proto putují i postavy posledního románu. V něm se prolíná hned několik cest, vedoucích různým směrem v prostoru i v čase. Mladá vesničanka Mwadia putuje z místa zvaného Dávno do rodné vesnice, osady Daleko, protože musí najít domov a úkryt pro jednonohou sošku Panny Marie, kterou k ní přinesla řeka. Její pouť je však spíš víc návratem do míst, odkud Mwadia pochází, hledáním vlastního domova. Mwadia dlouho sbírala k návratu odvahu. Tuší, že odkrývání minulosti bude spojené s mnoha nepříjemnými pravdami. Ale teď se konečně cítí dost silná, aby té pravdě čelila, unesla ji a konečně se smířila i sama se sebou. A tak vidí Mia Coutu i dnešní Mosambik. Dostatečně silný smířit se se vším zlým, co v minulosti prožil.
I další poutníci podnikají cestu, v níž se chtějí vrátit ke svým počátkům. Dvojice Afroameričanů přijíždí z Ameriky do země svých předků, ovšem s poněkud mylnými představami o její dnešní podobě. Historik a socioložka, nabiti filantropickými ideály, chtějí sebrat materiál pro svou studii o otroctví a jeho reflexi v životě dnešních Afričanů. Od prvních kroků ale narážejí na rozpor mezi teorií, kterou ovládají, a realitou všedního života, v níž se ztrácejí. Autentičtí Afričané, kteří je v Mosambiku čekají, totiž nejsou zoufalci zbídačení válkou ani prosťáčci se srdcem na dlani. Hovoří anglicky, podobni trochu nemotorným turistickým průvodcům se snaží vyhovět pošetilým přáním cizinců, ovšem poměrně zřetelně dávají najevo, že všechno stojí peníze a ten, kdo je má, musí platit. Současně se nestačí divit nad naivností návštěvníků, kteří se k překvapení místních na letišti vrhají na zem, aby políbili mateřskou africkou zemi, nebo pod dojmem legendy klidně strčí ruku do údajně posvátných říčních vod, když přece každý musí vidět, jak strašně je ta řeka špinavá.
Dnešní Mosambičané nejsou politováníhodnými postavičkami ze skanzenu, ale lidmi, kteří přežili peklo. A v pekle nebylo místo pro anděly. Přežili ti nejsilnější, ti nejšikovnější. Bez patosu. Bez výčitek? Snad. Kapitoly, které o nich vyprávějí, vždy uvádí citát. V jednom z nich jsou Nietzscheho slova „Nemůžeme být lidmi nedokážeme-li zapomenout.“, ale jiný, jehož autorem je fiktivní holič z osady Daleko, říká, že „Na celém světě to je stejné: lidé umírají, dějiny zůstávají. Tady je to naopak: umírají jen dějiny, mrtví neodcházejí.“
Kniha v knize
Stejně jako v Náměsíčné zemi, i v tomto románu hraje důležitou roli text. Vstoupí do života reálných postav jako materializovaná paměť, záznam minulosti a přiměje je jednat. V Náměsíčné zemi hrál klíčovou úlohu sešit mladíka Kindzua. Večerní předčítání Kindzuova deníku nejen dávalo smysl šedivým dnům, ale postupně rozpouštělo i amnestickou mlhu, v níž se oba poutníci pohybovali. Příběhy na listech papíru se stále víc prolínaly s aktuálními prožitky.
I v Druhé noze mořské panny vstupuje na scénu deník. Záznam plavby portugalské lodi z indického přístavu Goa do Mosambiku z let 1560 a 1561. Plavba měla za cíl přinést křesťanství do říše Monomotapa. Úkolem pověřili zkušeného jezuitu Gonçala da Silveiru, jenž si vybral za pomocníka mladého kněze Manuela Antunese. Jejich loď vezla i významný dar pro afrického panovníka – dřevěnou sošku Panny Marie, posvěcenou samotným papežem. Na palubě lodi pak plulo kromě dalších Portugalců i množství otroků a služebnictva, mezi nimiž měl zvláštní postavení muž jménem Nimi Nsundi. Pocházel z království Kongo a jako "směněný", tedy výměnou za zboží, se dostal k portugalskému dvoru, odtud do portugalské Goy, a teď měl být díky znalosti domorodých jazyků tlumočníkem křesťanských misionářů v říši Monomotapa. Jeho osud se shoduje s osudem podobných „směněných“, kteří kdysi pomáhali Portugalcům s komunikací v nových světech. Nsundiho cesta je také jedním z dalších návratů ke kořenům. On osobně ten návrat nedokončí, ale jeho krev v dítěti, které na lodi zplodí, dosáhne mozambických břehů. Překvapivé propojení s druhou časovou linií románu, z roku 2002, se samozřejmě nehodí prozrazovat.
Obě časové linie však mají kromě textu a Nsundiho rodu další společný bod. Soška Panny Marie, na pouti z Indie do Mosambiku je tatáž soška, která s Mwadiou putuje z Dávna do Daleka. Lhostejno kdy a kam putuje, vždy symbolizuje víru, ovšem různou. Již Nsundi chová dřevěnou postavičku v posvátné úctě, ne však jako křesťanský archetyp matky, ale jako Kiandu, matku vod, mořskou pannu. Mwadia o pět století později vidí v jednonohé sošce křesťanský symbol, který chce vrátit do kostela. V osadě Daleko však zjistí, že kostel je rozbořený. Že zřejmě nebyl tím, k čemu se vracela. A jako kdysi animista Nsundi, jeho přítelkyně, hinduistka Dia Kumari, a později Afroameričané z Brazílie i obyvatelé Daleko, musí nejdřív najít víru v sebe a smířit se se svými mrtvými.
Mia Couto se v roce 2007 zařadil jako první africký spisovatel v historii mezi laureáty literární ceny Latinské unie, sdružení zemí jejichž oficiální jazyk patří do skupiny románských jazyků.
© Lada Weissová
|
více...
|
Sousa Tavares, Miguel: Rovník, recenze 3
|
Recenze od Vlastimila Váně
|
více...
|
Sousa Tavares, Miguel: Rovník, recenze 2
|
Recenze od Markéty Pilátové
|
více...
|
Sousa Tavares, Miguel: Rovník, recenze 1
|
Recenze od známé portugalistky Pavly Lidmilové.
|
více...
|
Klíma, Jan: Salazar tichý diktátor, recenze
|
Jan Klíma Salazar tichý diktátor
Salazar tichý diktátor Klíma, Jan: Salazar tichý diktátor. Vydalo nakladatelství Aleš Skřivan ml., Praha 2005, 271 stran
Jan Klíma, mimo jiné i autor českých Dějin Portugalska a Dějin Brazílie, je historik, který zná dějiny lusofonních částí světa opravdu zevrubně. Poslední práci věnoval osobě muže, který po čtyřicet let řídil osudy „říše, kterou stvořil Portugalec“.
koupit knihu: www.kosmas.cz
„Neexistují věčné režimy, jsou jen režimy stabilní a nestabilní; neexistují dokonalé režimy, některé však slouží národům, a jiné z nich dělají sluhy; neexistují univerzální režimy, jedny jen uznávají a druhé naopak neuznávají specifika okolností a univerzálnost lidského faktoru.“ Tento Salazarův citát pokrývá zadní stranu přebalu knihy, kterou lze číst jako životopis jednoho osobitého člověka, anatomii diktátora i zprávu o osmi desetiletích portugalské historie. Portugalské dějiny 20. století lze rozdělit na období před Salazarem, salazarismus a po Salazarovi, přičemž prostřední fáze je nejdelší. Tvář Antónia de Oliveiry Salazara byla oficiální tváří portugalské říše od konce 20. let až do let 60. V tomto případě není přehnané ztotožnit zemi s jediným člověkem, protože diktátor Salazar soustředil ve svých rukou skutečně obrovské pravomoce, takže sám či prostřednictvím dosazených poklonkářů řídil všechny důležité státní rezorty.
Jeho původ, dětství ani rané mládí prožité ve Vimieiru, takové „Zlámané Lhotě“ ve středním Portugalsku, nenapovídaly, jak mimořádně významnou osobností se má stát. Prostředí, z něhož Salazar vyšel, mapuje autor pečlivě a s využitím dobových dokumentů a zlidšťuje postavu muže, kterého po většinu dospělého života provázelo mnoho dohadů, tajemství a nakonec nenávist a strach. Už v dětství nachází jasné obrysy hodnot, které Salazar vyznával po celý život: šetrnost, uzavřenost, bezvýhradná víra v Boha a poslušnost církvi. Dalším podstatným rysem bylo přesvědčení, že cesta k lepšímu životu vede přes pilné a snaživé studium, sebekázeň a řád. To byly vlastnosti, které spolu s řádnou porcí ctižádosti dovedly Salazara až na místo universitního pedagoga, profesora politické ekonomie a financí.
Portrét budoucího diktátora se odvíjí jako napínavý příběh, a přitom se nikde nepouští na tenký led nepodložených spekulací, ale důsledně využívá ověřitelná fakta, obrovskou šíři veřejných dokumentů i soukromých dopisů. Autor z nich také často cituje, což dále zvyšuje faktografickou hodnotu knihy.
Klidný a pravidelný režim mladého Salazara, jehož „rozvrh se dal předvídat na hodinu“, byl v rozporu s bouřlivým vývojem událostí v Portugalsku na začátku 20. století. Padla staletá monarchie, vyhlášení nové republiky provázely vášně a bezbřehé naděje, staré jistoty se otřásaly v základech. Prvních chaotické roky demokracie a řady poněkud bezradných civilních vlád provázela spousta větších či menších armádních pučů. Pak vypukla první světová válka a neminula ani Portugalsko. Obyčejní Portugalci celou tu dobu vnímali především jako časy, kdy v beztak chudé zemi umíralo čím dál víc lidí hlad. Poválečný stav nebyl o nic klidnější a demokratické vlády nakonec definitivně vystřídali u moci generálové ve chvíli, kdy už mnoho obyvatel netrápilo ohrožení svobod, ale co budou jíst. A v této době byl pozván do vlády tehdy už poměrně známý zastánce katolické církve a konzervativních principů, doktor Salazar. Z dokumentů citovaných v knize je evidentní, že v tichém nicméně urputném zastánci řádu a konzervativních hodnot viděli téměř spasitele.
Je zajímavé sledovat, jak se člověk, kterému určitě nechyběla ctižádost, vstupu do politiky nejprve dost usilovně bránil. Jako by byl jediný, kdo v té chvíli tušil, že jakmile mu bude nabídnuta moc, bude ji chtít všechnu. Nakonec svou roli přijal a rychle se s ní ztotožnil. Odchod z univerzity nazval obětí a i později často připomínal, jaké odříkání svou funkcí podstupuje. Salazar během prvních roků ve vládě je vykreslen jako člověk, který nekoná se zlým úmyslem a nemyslí na svůj prospěch. Spíš jako svérázný vizionář, přesvědčený o své pravdě a rozhodnutý vnutit ji všem, jakýmikoliv prostředky, protože ona je tím jediným dobrem. Dezorganizované a poněkud neschopné okolí mu opakovaně dokazovalo, že je pro ně nenahraditelný. Zprvu byly jeho skálopevné principy a umíněnost, s níž se pustil do téměř nemožných ekonomických reforem, pro zemi záchranou. Jenže po čase začala být ona skálopevnost na obtíž přirozenému vývoji. Salazar odmítal přijmout i nové uspořádání světa po druhé světové válce, cíleně se snažil izolovat portugalskou říši od rušného dění a díky správně dávkované demagogii, neschopnosti nebo laxnosti možných oponentů, ale i silou tajné policie a přímého násilí, držel při životě své pravdy jako kamenné monolity.
Stejně důkladně, jako je popsána geneze Salazarovy moci, jsou popsány další charakteristiky salazarismu, a opět s citacemi z mnoha dobových dokumentů: osobitý výklad neutrality v době druhé světové války, bytostné přesvědčení, že na světě není horšího zla než komunismus, snaha udržet za každou cenu pohromadě portugalskou koloniální říši a další.
K zajímavým pasážím určitě patří i ty kapitoly, kde jedním z hlavních pramenů jsou zprávy tehdejších pracovníků československého zastupitelského úřadu.
Na závěr ještě dva citáty z dokumentů uvedených v knize. V roce 1926, kdy Salazar konečně přijal nabízenou funkci ministra financí, vyjádřil český konzulární rada názor na nového politika slovy „anekdoty o vzácném papouškovi, který byl kýmsi pro svoji chytrost za drahé peníze koupen v dalekých osadách, ale ukázalo se, že kupec byl napálen, neboť papoušek byl hloupý, vůbec nemluvil a kupec na dotazy jízlivých přátel byl nucen odpovídati: on sice nemluví, ale myslí.“
Druhý citát je z roku 1970, kdy Salazar zemřel. „Za života byl málo milovaným a obávaným terčem, po smrti ho občas ocenili dokonce i domácí protivníci. Odchod diktátora vzbudil jejich obavy: „Byl to člověk, proti němuž bylo ctí bojovat, proti němuž stálo za to bojovat. Když zemřel, nevěděli jsme, co máme dělat.“
|
více...
|
Sousa Tavares, Miguel: Rovník, ukázka 3
|
h3>Miguel Sousa Tavares Rovník
Rovník Miguel Sousa Tavares: Rovník, přel. Lada Weissová, Garamond, 2006
Agostinho de Jesus Júnior zažil na ostrovech tři guvernéry a sloužil jim, ať to obnášelo cokoliv. Prvním byl generál, který za své jmenování vděčil politické „tlačence“ a věřil, že svou neskutečnou hloupost zakryje fasciklem předpisů a formalit stejně směšných jako on sám. Ze soužití s ním zdědil Agostinho nutkání poklonkovat nadřízeným, které jako nakažlivá nemoc pronásledovalo veškeré portugalské úřednictvo dokonce i v tropických dálavách. Druhým byl zoufalý nešťastník, ovdovělý alkoholik, který ani neměl kde hlavu složit, ale na rozdíl od předchůdce mu zůstalo aspoň tolik zdravého rozumu, aby nebral sám sebe vážně, a užíral se vědomím, že je pro svěřený úřad naprosto nekompetentní: každý si s ním mohl dělat, co chtěl a během tohoto bezvládí se Agostinho prakticky naučil potají vládnout sám a obratně tahat za nitky drobných palácových intrik. Přinášelo mu to potěšení, kterého se už nikdy nedokázal úplně vzdát. Jenže přišel třetí guvernér, hotové zvíře. Naštěstí ještě před koncem mandátu odjel zemřít do Lisabonu, vyčerpaný neustálým řvaním, pohrůžkami bičováním a rozkazy, které hulákal do všech světových stran. Po tom všem a po čtrnácti letech služby v koloniích, dvou téměř smrtelných záchvatech malárie, s mulatskou manželkou, která lety ztloustla a okoukala se, a dvěma mdlými dětmi barvy karamelu nežádal Agostinho de Jesus Júnior víc než sloužit guvernérovi, který by byl normální a chápavý, jehož období by proběhlo klidně a nevzrušeně a poskytlo mu klidné dožití roků zbývajících do důchodu. Doufal, že mu snad zbude dost prostředků a energie, aby se vrátil do vlasti, koupil pár jiter půdy v Minhu a kamenný domek s krbem kvůli zimám a záhonkem brambor kvůli staré, aby se měla čím zabavit, až on bude trávit dny ve vesnické hospodě se sousedy, hrát domino a tu a tam se zdráhavě nechá přemluvit, aby ještě jednou vyprávěl o dobrodružstvích, která zažil v Africe. Ach ano, kéž by se tak mohl ještě někdy vyspat a netrápili ho komáři, nebudil se zmáčený potem, kéž by ještě ucítil chlad a suchý vítr a prožíval čtyři roční období! Kéž by dokázal zapomenout na proklatou africkou zemi a ztracené roky, kdy pozoroval moře a počítal peníze na zpáteční cestu. Znal mnoho příběhů jemu podobných, co se už nikdy vrátit nechtěli, zabydleli se v angolském či mozambickém vnitrozemí, založili osadu přímo uprostřed džungle, obdělávali a osívali pole, vstoupili do armády nebo se živili veřejnými pracemi, dávali se dohromady s černoškami a zaplavili okolí svými potomky, zbarbarštěli tak, že už ani pořádně nevěděli, odkud a proč přišli. Ale on ne: nenáviděl tuhle zemi od okamžiku, kdy na ni poprvé vstoupil, a neuplynul jediný den, ani jediný den z těch nekonečných čtrnácti roků, kdy by se před ulehnutím nepodíval na moře a nepřemýšlel, zda mu osud dopřeje to štěstí a on se jednoho dne vrátí tam, odkud přišel.
Teď byl Agostinho nervózní a netušil, co si o novém guvernérovi myslet ani co od něho očekávat. Zdál se mu na svou funkci příliš mladý a v kolonii se povídalo, že je v Africe poprvé a že má o zámoří „intelektuálské“ představy. Když si před zraky celého města svlékl sako a pozdravil komorníka stiskem ruky, vycítil v tom špatné znamení. „Buď je to sympatický chlapík, nebo parchant, co se umí přetvařovat.“ Obě možnosti předznamenávaly problémy. Dostal jeho vzkaz, aby v pět odpoledne čekal v sekretariátu, a přišel s předstihem, aby si ještě jednou ověřil, že kancelář připravená pro nového guvernéra je bezvadně čistá a v pořádku. Vše vypadalo bezchybně, nemusel se ničeho obávat, a přesto byl rozladěný, i když důvod své nervozity nedokázal určit.
Prováděl Luíse Bernarda pracovnami sekretariátu a představoval ho zdejším úředníkům: bělochovi s vysušenou tváří a očima naběhlýma horečkou a deseti domorodcům, nejponíženější verzi servilního prototypu portugalského úředníka, pro něž držení a střežení obyčejného razítka nebo pečeti znamenalo nesmírně důležitou službu při ochraně majetku náležejícího vlasti. Pak se oba odebrali do guvernérovy pracovny, kde celou hodinu podával Agostinho de Jesus úmorně podrobné hlášení o stavu koloniální státní: přesuny zaměstnanců, plnění rozpočtu, uplatňovaná nařízení, nařízení právě zaváděná i ta, která na realizaci čekala, stav majetku a změny zásob, výběr daní, plány veřejných prací, hlášení a korespondence s ministerstvem v Lisabonu, s místní radnicí, s vládním pověřencem na Princově ostrově, se správcem okresu Benguela v Angole a s generálním guvernérem Angoly. Hodinový výklad probudil v Agostinhovi de Jesus nevídané nadšení a zaujetí, zatímco Luís Bernardo střídavě bojoval se zničující ospalostí a stoupajícím napětím, kdy hrozilo, že na místě exploduje. Proto využil první odmlky, aby tu lavinu zarazil:
„Dobrá, to už stačí, pane Agostinho, to už stačí! Dejte mi ty složky, vezmu si je k sobě a později si je sám prostuduji. Přejděme raději k důležitým věcem.“
„K důležitým věcem?“
„Ano, k politice. Poslyšte, pane Agostinho: úřední správa, zaměstnanci, finance, daně, tohle všechno je určitě v nejlepších rukou právě u vás. A tak to i zůstane. Budete zajišťovat každodenní provoz a ušetříte mě podrobností a čas od času, řekněme jednou za tři měsíce, si spolu sedneme a vy mě zasvětíte do situace. Chápejte, že jsem nepřijel kvůli tomu, abych kontroloval účtenky za potraviny a rozhodoval, jestli se má třetí písař povýšit na druhého písaře nebo koupit nový kůň místo staré kobyly: to bych zůstal doma, kde se řeší podobné problémy, a ani tam se o ně nestarám. Chci, abyste mě informoval o tom, co souvisí s mým posláním: o politické situaci v kolonii, o panující náladě a skutečných problémech, které tu existují. Rozumíte mi?“
Ne, tajemník viditelně nerozuměl nebo nechtěl rozumět, co po něm guvernér žádá. Ústa se mu pomalinku víc a víc otevírala v nefalšovaném úžasu, nakonec se rozpačitě podrbal na zátylku a nevěděl, jak z té šlamastyky ven.
„O politické situaci a náladě, pane guvernére?“
„Ano, pane Agostinho, přesně o tom: o politické situaci a náladě. Jak to vypadá?“
„Tedy, pane guvernére, tady má každý plno práce, nikdo nemá čas ani prostředky, aby se zajímal o politiku.“
„Říkáte každý – kdo, Portugalci?“
„Ano, jistě, Portugalci.“
„A co černoši?“
„Černoši?“ Agostinho de Jesus se buď opravdu lekl, nebo byl nejlepším hercem na světě. v„Ano, černoši, pane Agostinho. Jsou spokojení s pracovními podmínkami na plantážích, uvažují o návratu do Angoly, až jim vyprší pracovní smlouvy, existuje nějaká představa o tom, kolik se jich chce vrátit a jak to proběhne?“ Luís Bernardo mluvil nanejvýš klidně, jak dokázal, a snažil se rozpoznat, jestli je ten člověk opravdu tak hloupý, nebo jen chce hloupě vypadat.
„Asi bude lepší, pane guvernére, když si na tohle téma pohovoříte s panem kurátorem. Jak určitě víte, takové věci má na starosti on. Já žiju tady, ve městě, a starám se pouze o guvernérský sekretariát, který se podobnými věcmi nezabývá, řekl bych, naštěstí jestli dovolíte.“
„Ano, samozřejmě že si promluvím s kurátorem, jakmile to bude možné. Ale chtěl bych slyšet od vás, co se povídá ve městě a mezi portugalskými obyvateli kolonie. Jaký mají názor na instrukce, které k této otázce vydává vláda, jaká je nálada mezi černochy, co očekávají od mého působení a tak dál. Tomuhle já říkám politická atmosféra.“
Agostinho de Jesus mlčel a jen nesouhlasně vrtěl hlavou. Zpříma se na Luíse Bernarda zadíval a ten pohled spolu s mlčením vyzněl jako výzva. Luís Bernardo pochopil, že ten muž není tak hloupý. Pak oči odvrátil a bylo jasné, že ticho se rovná jednoznačné odpovědi: „Ať už máš v úmyslu cokoliv, se mnou nepočítej.“ Aspoň tohle se vyjasnilo hned první den. Vstal od stolu a přešel k oknu. Pomalu si zapálil cigaretu a třikrát čtyřikrát potáhl, až cítil, že muž za jeho zády začíná být neklidný. Otočil se a s úsměvem se na něho podíval:
„Změňme tedy téma: co dělá nový guvernér, když se ujme úřadu? Rád bych uspořádal večeři, tak pro dvacet třicet lidí. Pozval bych kurátora, starostu, monsignora, soudce a vlastníky či správce největších plantáží. Bývá to zvykem?“
„Ano, bývá, ale nejdřív musíte uspořádat oficiální inaugurační recepci, s plesem nebo bez plesu.“
„S plesem?“ Představa oficiálního plesu na Svatém Tomáši, valčíku v provedení tlustých vesničanek z Minha utopených ve vlastním potu a jeho samotného, jak vyzývá k zahajovacímu tanci (ale koho, leda tak monsignora), byla silnější než jeho vůle. Dva hlasité záchvaty smíchu tajemníka vpravdě vyděsily.
„Ples, říkáte, pane Agostinho, tady v paláci je zvykem pořádat ples?“
Druhý muž němě a užasle přikývl, zatímco Luís Bernardo se chvíli nedokázal ovládnout a kapesníkem si utíral slzy smíchu, který jím k tajemníkovu velkému pohoršení nepřestával otřásat.
„A jsou tu vůbec nějaké ženy? A kapela? A noty? A co se tady vlastně tančí?“
„Tančí se totéž co v Lisabonu, domnívám se. Kapela tu je, vojenská, a má moderní party. Co se týká žen,“ Agostinho pronesl to slovo tónem, z něhož bylo jasné, jak urážlivě ta otázka zazněla, „přijdou nejváženější dámy z kolonie, pro manželky státních zaměstnanců nebo správců či jejich dcery odpovídajícího věku to je společenská povinnost.“
Luís Bernardo se otočil zády, protože se ještě neuklidnil a obával se, že zase vybuchne smíchy. Nejpevnějším hlasem, jakého byl schopen, pronesl k němu zády.
„Skvělé, pane Agostinho, uspořádám tedy ples. Dnes máme úterý, myslíte, že bychom ho mohli naplánovat na sobotu a do zítřejšího rána vyrobit a rozeslat pozvánky?“
„Určitě ano,“ Agostinho už zase ovládal situaci, „pozvánky jsou předtištěné, stačí je vyplnit a určit tři nebo čtyři úředníky, aby je zítra rozeslali. S vaším souhlasem bych si dovolil vypracovat seznam, který bych vám pak pochopitelně předložil ke schválení.“
„Výborně, výborně. A kolik hostů vlastně přichází v úvahu, pane Agostinho?“
„Sto třicet šest, pane guvernére.“
„Sto třicet šest? Nezapomněl jste na nikoho, pane Agostinho? Hrozně nerad bych někoho nenapravitelně urazil.“
„Samozřejmě: seznam je už hotový, je totožný s tím, podle kterého jsme postupovali při slavnostním rozloučení s vaším předchůdcem.“
„Skvělé, skvělé. Přál bych si, abyste mi rovnou připravil seznam asi třiceti osob, které bych pozval na večeři, o níž jsem mluvil, tu chci uspořádat o několik dní později.“
„Dobře, pane guvernére.“
„Tak to je pro dnešek všechno, můžete jít domů. Uvidíme se tu zítra.“
„S vaším dovolením, pane guvernére, ještě tu mám nějakou práci. Jestli dovolíte, dobrou noc.“
Odcupital z místnosti, mírně shrbený jako čárka za větou, a opatrně za sebou zavřel dveře. Luís Bernardo na ně chvíli mlčky hleděl. Pak sebral složky se spisy a vykročil, veřeje za sebou nechal ostentativně otevřené. Vyšel do zahrady a nasál vůni květin. Ze zátoky sem dolehlo zahoukání ohlašující, že Zaire vyplouvá na zpáteční cestu přes Benguelu a Luandu do Lisabonu: jako by mu dával sbohem přítel, od této chvíle tu bude už úplně sám. Slunce zmizelo z oblohy, ale ještě nenastala temná noc. Další vrstva husté šedivé mlhy přikryla zahradu a utlumila ptačí zpěv, který tvořil kulisu celému dni. Na kopci v dálce zazněl hrom a vypadalo to, že atmosfér nasycená párou každou chvíli vybuchne. Postával uprostřed zahrady a rozhlížel se kolem, jenže po chvíli ucítil, jak mu na krk, tvář, paže i ruce útočí komáři. Obrátil se, aby vešel do domu, ale než stačil dojít ke dveřím, někdo na obloze přímo nad jeho hlavou otevřel obří kohoutek a vmžiku to vypadalo, jako by se protrhla nebeská stavidla. Vodopád ohromných dešťových kapek velikosti hroznových zrn přehlušil všechny ostatní zvuky, poslední známky slunce zhynuly za obzorem. Na zemi se okamžitě utvořily kaluže, ty přerostly v malá jezírka a potůčky rozlévající se do všech stran. Zahrada se zahalila šedivou nocí, voněla po vlhké půdě a utopené zeleni, jako by vodní záplava pozastavila běh veškerého života. Luís Bernardo zůstal zmateně stát: takový déšť nikdy předtím nezažil, netušil, že by déšť mohl být víc než jen přírodní živel, že by dokázal pohltit přírodu. Podíval se na hodinky v kapsičce plátěné vesty: za deset minut půl sedmé. Když vcházel do domu, byl promočený až na kůži.
|
více...
|
Literární festival Correntes d´escritas - aktualita (2008)
|
Correntes d’escritas
Ve dnech 13. až 16. února 2008 probíhá v severoportugalském městě Póvoa de Varzim již devátý ročník setkání spisovatelů, literárních kritiků, intelektuálů, a čtenářů, kteří pocházejí z „iberského prostoru“ a z těch afrických a latinsko-amerických zemí, jejichž obyvatelé si rozumějí portugalsky nebo španělsky.
Když v roce 2000 uspořádala radnice v Póvoe de Varzim oslavy stého výročí úmrtí Ecy de Queiróse, mohla si jen přát, aby se událost stala pravidelným setkáním oslavujícím tvůrce a milovníky literatury. Dnes je festival, jehož název lze přeložit jako Proudy psaného, ale mnohem lépe z ní v portugalštině jako Correntes d’escritas, zařadit mezi největší setkání svého druhu ve světě portugalsky a španělsky psané literatury.
Součástí festivalu je vedle řady besed, přednášek a křtů nových knih i série divadelních představení, záplava tradičních pokrmů, pokud možno nějak souvisejících s literaturou, které nabízejí místní restaurace, výstava fotografií a výtvarného umění.
K důležitým okamžikům patří vyhlášení ceny Prémio Literário Casino da Póvoa. K jejím laureátům (a pravidelným účastníkům) patří Lídia Jorge nebo Carlos Ruiz Zafón. Letošní cenu získal Ruy Duarte de Carvalho za knihu esejů a cestopisů desmedida.
© Lada Weissová
|
více...
|
Sousa Tavares, Miguel: Rovník, ukázka1
|
Miguel Sousa Tavares Rovník
Rovník Miguel Sousa Tavares: Rovník, přel. Lada Weissová, Garamond, 2006, 494 stran
Tak odjeli doprovázeni dvěma černochy, kteří šli pěšky vpředu se dvěma petrolejkami a mačetami přichystanými v pravé ruce. Asi dvacet minut postupovali mlčky, zatím se zhasnutými lampami, ale déšť je dostihl, právě když se chystali k sestupu z Opičí hory, kde si chtěli zkrátit cestu pěšinou ústící na druhé straně kopce na silnici, která vedla do osady Santo Amaro. Tam končil les a cesta do hlavního města se dala lehce zvládnout i v noci. Když déšť zhoustl tak, že nešlo rozeznat pěšinu, Luís Bernardo rozhodl, že zastaví. Sesedli, přivázali koně ke kmeni nejbližšího stromu a sami se schovali pod keře na kraji cesty. Vicente rozbalil plachtu, kterou s sebou pro všechny případy vozil, a když ji rozprostřel přes větve, vznikl provizorní přístřešek, pod nímž se s Luísem Bernardem ukryli. Oba černoši z Riu do Ouro zůstali stát na dešti. Luís Bernardo jim mávnutím naznačil, aby se šli také schovat, ale zdálo se, že nechápou. Pokusil se překřičet hukot deště a zavolal na jednoho z nich: „Ty, jak se jmenuješ?“ Černoch zaváhal, ale nakonec odpověděl: „Říkají mi Josué, pane.“ „Pojďte se schovat k nám, Josué.“ Mlčky na Luíse zírali, jako by ta slova nebyla určena jim. „Tak slyšíte, pojďte sem, dělejte.“ Podívali se po sobě, jako by se snažili zjistit, zda to bylo pozvání, nebo rozkaz. Luís Bernardo se už mezitím posunul ke kraji plachty, aby jim uvolnil místo a mohli přisednout. Přišourali se mlčky a zaraženě, posadili se a dál upírali pohled kamsi do lesa, jako by sem ani nepatřili. Luís Bernardo si všiml, že Josuému, sedícímu zády k němu, se od nahého ramene až na záda táhne hluboká jizva. Po obnažených trupech jim stékaly kapky potu a deště a jejich pach mísící se s vlhkým pachem lesa činil vzduch v těsné improvizované skrýši téměř nedýchatelným. Doktor Valença, králem jmenovaný guvernér ostrova Svatého Tomáše a Princova ostrova, jenž byl v přestávce mezi královským honem ve Vila Viçose pověřen, aby opustil celé své dosavadní živobytí a pohodlí v Lisabonu, se tísnil pod špinavou celtou chránící ho před průtrží mračen, žrali ho komáři, dusil vlastní pot a společnost mu dělali tři černoši, se kterými neměl nic společného, to všechno kvůli vlastnímu trapně nafoukanému pokusu dostát svému poslání. Ať už jím bylo cokoliv. Protože právě teď, uprostřed džungle, viděl jediný smysluplný cíl v naději, že až přestane pršet, nasedne na koně a proklestí si cestu vzhůru temným óbó, naplněným výkřiky, praskáním, děsivými stíny až do nejbližší osady a z ní bude po bezpečnější cestě pokračovat nějaké další tři hodiny, aby se nakonec mohl natáhnout do vany a na postel ve svém domě na ostrově. Zaplavila ho únava z toho nekonečna, tíživý smutek a odevzdanost, až dostal strach, že tady zůstane navždycky, pokořený, poražený jako člověk, který selhal a zapomněl na svou hrdost. Vrátí se do paláce guvernéra, jímž stále byl, usedne k psacímu stolu a napíše dopis, jediný dopis králi: „Vzdávám to. To, o co jste mě požádal, Výsosti, je nad mé síly.“ A první lodí se vrátí do Lisabonu, do života, který zná a miluje. Tisk a královi nepřátelé ho pomluví. Vlast, či ti, kteří se za ni považují, to budou chápat jako dezerci. Ale aspoň přežije a bude žít dál. Unikne tomu zelenému peklu, samotě tropů, nezvládatelnému smutku zdejších obyvatel. Vrátí se z Afriky. Všechno kolem zahalila tma. Les připomínal hustou černou skvrnu, vzdychající chraplavě ve větrných poryvech. Jeden z černochů z Ria do Ouro zažehl svítilnu a pach petroleje, který naplnil jejich přístřešek, v něm probudil nesmyslný pocit klidu a čehosi důvěrně známého. Stejně voněly i noci v Sesimbře, když s lodí Antónia Amadora vyjeli na ryby. Voněl tak i babiččin dům, kde jako dítě poslouchal hlasy služek v kuchyni a z ložnice otcův kašel, předzvěst smrti kroužící kolem, stejnou vůní se plnila chodba, když tudy kráčela matka se svícnem, ztracená v myšlenkách, mezi smrtí, která se zabydlela v ložnici, a bezmocným životem v kuchyni. Maminka byla tak daleko, opuštěná, ztracená v temném pralese óbó jeho zmatených vzpomínek na dětství. Vůně petroleje, muž umírající na tuberkulózu, žena bloudící bez cíle po chodbách, když ztratila smysl života, hlasy přicházející z hloubi domu, kde se život skrýval, a on sám jako dítě zachumlaný do plátěného prostěradla a těžkých flanelových dek, které ho chránily před zlem a bouřkou, pozorně naslouchající všemu v bezpečné tmě pokojíku. „Je tady někdo?“ Opakoval tu otázku několikrát, vždycky v noci, když mu všechno připadalo temnější a vzdálenější. Ne, nikdy mu nikdo neodpověděl. V kapsičce vesty zapátral po cigaretě a připálil si benzinovým zapalovačem. Josua se otočil za zvukem zapalovače a plamen mu na pár chvil ozářil tvář. V obličeji, který vypadal přísně a dětsky zároveň, se bělaly oči zračící utrpení a nepochopitelnou radost, pak se pokorně, a přitom důvěřivě odvrátil a znovu se zadíval před sebe a zaposlouchal se do deště. Luís Bernardo se zachvěl pod návalem nenadálé náklonnosti, kterou k tomu člověku pocítil. Na celém světě neexistuje osoba, která by mi v tuhle chvíli byla bližší. Přátelé, ženy, milenky ani příbuzní. Jedině tenhle člověk se mnou sdílí dva metry čtvereční úkrytu před deštěm! Natáhl ruku a dotkl se černochova zjizveného ramene, aby ho přiměl znovu obrátit hlavu. „Odkud jsi, Josué?“ A zase totéž zděšení ve tváři. Stejné váhání. Strach. „Z Bailunda, pane.“ „A kdy jsi přijel sem?“ Rezignovaně sklonil hlavu. Opravdu musí odpovědět? „Už dávno, pane.“ „Jak dávno?“ „Moc... Moc dávno, už se nepamatuju.“ Zuby se bíle blýskly ve smutném úsměvu. „A celou dobu jsi na farmě Rio do Ouro?“ Josué souhlasně přikývl. Odpověď byla tak zřejmá, že nebylo třeba slov. Luís Bernardo si uvědomil, že Josuův kolega nehnutě sedí, zírá před sebe a neotočí hlavu. Josué byl napůl odvrácený a celý nesvůj se už zjevně nemohl dočkat, až ten výslech skončí. Všiml si, že stejně neklidný je i Vicente, který se vedle něho ošíval jako neposedné dítě. Přesto přihodil další otázku: „Podepsal jsi smlouvu?“ Opět přikývl, tentokrát tak rychle, jako by otázku předem tušil. „Vážně jsi ji podepsal, Josué?“ „Ano, pane, podepsal.“ „A umíš se podepsat, Josué?“ Tentokrát se otřásl, jako by otázku přeslechl. Luísi Bernardovi připadalo vlastní jednání téměř nelidské, když vytáhl z kapsy tužku a svůj poznámkový bloček, nalistoval v něm prázdnou stránku a podal jej i s tužkou muži: „Napiš sem svoje jméno, Josué.“ Zavrtěl hlavou a mlčel s očima upřenýma na zem. „Víš, kdy ti vyprší smlouva, Josué?“ Znovu zavrtěl hlavou a mlčel dál. Bylo slyšet jen slábnoucí déšť. „Máš tu rodinu?“ „Mám ženu a dvě děti, pane.“ Luís Bernardo dospěl ke konci výslechu. Zbývala už jen poslední otázka a položit ji stálo hodně námahy: „Josué, víš, že pracovní smlouvy se uzavírají jen na pět let – když vyprší, můžeš odjet, pokud chceš. Chceš se vrátit domů, až ti vyprší smlouva?“ Ticho teď mělo tíhu olova. Přestalo pršet a do lesa jako by se vracel na chvíli přerušený život. Černoch, který tu byl spolu s Josuém, se chystal k odchodu a Josué naznačil, že chce taky jít, ale Luís Bernardo ho uchopil za paži a donutil, aby se mu podíval do tváře: „Chceš, Josué? Chceš se vrátit domů?“ Konečně odlepil zrak od země. V převažujícím šeru se Luísi Bernardovi zdálo, že když se na něho Josué podíval, měl oči plné slz. Odpověděl tak potichu, že bylo třeba nastražit uši, aby se vůbec dal zaslechnout: „Nevím, pane. Nic o tom nevím. Promiňte...“ A s úlevou nedočkavě vyběhl zpod plachty, jako by tam venku byla skutečná svoboda.
koupit knihu: www.kosmas.cz
|
více...
|
Jorge, Lídia: O Vale da Paixăo, anotace
|
Lídia Jorge O Vale da Paixăo
Údolí vášně Lídia Jorge: O Vale da Paixăo. Lisabon : Publiaçoes Dom Quixote 1998, 2001
Příběh z portugalského venkova v poválečném období se stěží může vyhnout tématu hospodářské emigrace. Lídia Jorge využila tento fenomén portugalské poválečné historie k tomu, aby objektivními událostmi a přesným časovým obdobím podložila niternou výpověď o hledání vlastní identity.
V soužití a střetech mezi generacemi se děti vymezují vůči rodičům ve dvou diametrálně odlišných situacích. Nejprve to je vzpoura syna proti svazující přítomnosti dominantního otce, později, v další generaci, touha dcery vyrovnat se s otcem, který byl po většinu jejího života jen abstraktní postavou poskládanou z mnohdy rozporuplných příběhů, které jí o něm vyprávěli druzí.
Dějištěm románu je venkovský statek v jihoportugalském Algarve, patřící rodu Diasů, jemuž nekompromisně vládne otec Francisco Dias, jehož svět se řídí několika jasnými pravidly, o niž mlčky předpokládá, že je mají a chtějí respektovat i ostatní. V rutině každodenní dřiny vůbec není mnoho místa pro slova a lidé spolu hovoří jen velmi málo. Charakterizují je spíš pohyby, gesta a kroky.
Motiv kroků se opakuje a určuje i tři hlavní protagonisty prvního generačního konfliktu. Rozhodný a pevný krok Franciska Diase kontrastuje s nepravidelnými kročejemi nejstaršího syna, mrzáka Custódia a lehkým ležérním krokem nejmladšího Waltera. který se otci jako první vzepře a vzdorně opustí rodný dům. V žádném případě však nejde o šablonovité vykreslení lidských typů. Despotický otec je současně mužem, který se nezříká odpovědnosti za svá rozhodnutí a posléze i za činy nejmladšího syna, jemuž naopak vědomí odpovědnosti zcela chybí.
Na konci historie rodiny Diasů stojí nemanželská dcera Waltera Diase, která jako by ani neměla jméno, přinejmenším v knize není zmíněno, vlastnímu otci musí říkat strýčku, a vypráví příběh celého rodu proto, aby nalezla vlastní kořeny a pochopila, proč vůbec má být na světě.
Po dočtení závěrečné kapitoly si člověk uvědomí, jak nespravedlivě odsuzoval činy některých postav a má chuť využít privilegia, které na rozdíl od života kniha dává, vrátit se na začátek, prožít s nimi znovu ty okamžiky a vidět je jinýma chápavějšíma očima.
Vyšlo v týdeníku A2
|
více...
|
Luandino Vieria, José - portrét autora (Camoesova cena 2006)
|
José Luandino Vieira
Camoesova cena 2006
Laureátem Camoesovy ceny, prestižního ocenění pro autory píšící portugalsky, se letos stal angolský spisovatel Luandino Vieira. Luandino Vieira patří ke skupině literátů a intelektuálům lusofonní Afriky, kteří byť běloši, případně narození v Portugalsku, přijali Afriku za svou vlast a jsou spojováni výlučně s ní.
José Luandino Vieira se narodil v roce 1935 ve středním Portugalsku, ale už jako tříletý se s rodiči přestěhoval do Angoly. Dětství a mládí prožil na předměstí Luandy. Velmi záhy se aktivně přidal na stranu hnutí za nezávislost Angoly a nesouhlas s portugalskou koloniální politikou vyjadřoval natolik razantně, že byl několikrát uvězněn a v roce 1961 odsouzen ke čtrnácti letům žaláře. Po vyhlášení angolské nezávislosti byl pověřen řízením Angolské lidové televize, několik let stál v čele Angolského filmového institutu a řídil také Odbor revoluční výchovy své politické strany - Lidového hnutí za nezávislost Angoly. Je zakládající členem Svazu angolských spisovatelů. Po zhroucení parlamentních voleb a začátku další fáze angolské občanské války v roce 1992 se Luandino Vieira stáhl z veřejného života. V současnosti žije v Portugalsku.
S Vieirovým dílem je často spojován přívlastek „revoluční“. Použila jej i Lídia Jorge, když s potěšením komentovala výsledek letošního hlasování poroty v případě Camoesovy ceny. Nehodnotila tím zásluhy Luandina Vieiry jako politického revolucionáře, ale jeho specifickou roli v obohacení formální stránky angolské literatury. Luandino Vieira se jako jeden z prvních spisovatelů snažil zachytit osobitý jazyk luandských předměstí. S tím cílem vědomě narušoval syntaktická i fonetická pravidla psaného jazyka, aby co nejvíc přiblížil realitu prostředí, které se do té doby v literatuře v podstatě neobjevilo.
První knihou, v níž autor uplatnil experimentátorský a originální přístup k jazyku a kultuře portugalské Afriky byla útlá sbírka povídek Luuanda (1964), jíž předcházely sbírky A Cidade e a Infância a román A Vida Verdadeira de Domingos Xavier. Po roce 1975 vyšel román Nós, os do Makulusu a sbírka povídek No Antigamente, na Vida. Všechny jmenované povídky autor napsal ve vězení. Po roce 1980, kdy vyšla kromě jiného novela Joăo Vencio: os Seus Amores, se Luandino Vieira na dlouho odmlčel. Ovšem nyní připravuje nakladatelství Caminho vydání prvního dílu trilogie nazvané De Rios Velhos e Guerrilheiros.
Nakladatelství Odeon vydalo v roce 1980 stručný výbor z díla Luandina Vieiry pod názvem Kdysi v Angole. Šest příběhů bylo vybráno ze tří různých povídkových sbírek. V roce 1976 vyšel ve Světové literatuře překlad povídky Vavó Xixi e Seu Neto Zeca Santos, v originále zařazené do knihy Luuanda, a v Literárním měsíčníku z roku 1981 dále vyšel překlad povídky Dina. Překladatelka Pavla Lidmilová uvádí v doslovu k odeonskému vydání Luandinových povídek, že když v roce 1965 udělila Portugalská společnost spisovatelů Luandinu Vieirovi Velkou cenu za prózu, byl autor prvním spisovatelem, který toto ocenění dostal, zatímco si odpykával trest ve vězení. O další prvenství související s oceněním svého díla se Luandino Vieira postaral i letos při udělení Camoesovy ceny. Několik dní poté, kdy bylo zveřejněno rozhodnutí poroty, Luandino Vieira za cenu poděkoval, nicméně ji „z osobních důvodů“ odmítl.
|
více...
|
Agualusa, José Eduardo - portrét autora
|
José Eduardo Agualusa O Vendedor de Passados
José Eduardo Agualusa
José Eduardo Agualusa patří k mladší generaci angolských spisovatelů. Žije střídavě v Angole, Portugalsku a Brazílii. V poslední z uvedených zemí vycházejí jeho knihy ve velkých nákladech a Agualusa tu patří ke spisovatelům, o jehož knihách se píše ještě dříve, než vyjdou. Jeho hlavní profesí je novinařina, pro periodika zpracovává především témata související s životem černošské lusofonní komunity v Portugalsku i jinde. Z jeho dřívějších knih se v reedicích objevuje například Estaçăo das Chuvas (Období dešťů, 1997), spojující prvky magického realismu s reportáží, kterou autor věnoval angolské básnířce a historičce Lídii do Carmo Ferreiře, aktivní účastnici osvobozeneckého hnutí, která po návratu z emigrace do Angoly záhadně zmizela v roce 1992 během druhé fáze občanské války.
Román Naçăo Crioula: A Correspondencia Secreta de Fradique Mendes (Kreolové: Tajná korespondence Fradiqua Mendese, 1997) získal Velkou literární cenu RTP. Za sbírku povídek Fronteiras Perdidas, Contos para Viajar (Ztracené hranice, příběhy na cesty, 1999) byl odměněn Velkou cenou za povídku Asociace portugalských spisovatelů. Z Agualusova brazilského pobytu pochází román O Ano em Que Zumbi Tomou o Rio (Rok, kdy Zumbi převzal Rio, 2002) inspirovaný životem obyvatel chudinské čtvrti - favely - v Riu.
|
více...
|
Agualusa, José Eduardo: O Vendedor de Passados, recenze
|
José Eduardo Agualusa O Vendedor de Passados
Paměť je jako krajina viděná z jedoucího vlaku Agualusa, José Eduardo: O Vendedor de Passados (Prodavač minulostí), Publicaçoes Dom Quixote, Lisabon, 2005, 231 stran
Felix Ventura žije v angolské metropoli Luandě a i v absurdním světě toho osobité města je v mnohém velmi zvláštní. Felix Ventura je černoch-albín. Felix Ventura je nalezenec, kterého portugalský antikvář objevil před lety na svém prahu spolu s románem Eçy de Queiróse. Navíc si Felix Ventura zvolil zvláštní způsob obživy: prodává smyšlenou minulost. Za úplatu vybavuje slavnou, zajímavou či alespoň vhodnou minulostí své klienty, kterých má v zemi, jež by sama na svou nedávnou minulost nejraději zapomněla, stále víc a víc. Felix Ventura je profesionálním výrobcem paměti, kterou dokládá rodokmeny, starými fotografiemi a politicky korektními příbuzenskými vztahy s dostatečně významnými osobnostmi. Jednoho dne jej vyhledá cizinec, který žádá víc než jen vzpomínky. Chce fakta, adresy, doklady.
Přes počáteční rozpaky mu Felix poprvé stvoří nejen novou paměť, ale i novou totožnost. Ani s tím se však cizinec nespokojí a začne ve své nové minulosti na vlastní pěst pátrat. K Felixovu úžasu skutečnost potvrzuje to, co pro cizince vymyslel. Smyšlené a skutečné se pozvolna prolíná a splývá. Události mají jediného dalšího svědka, vystupujícího v roli vypravěče. Je jím Felixův spolubydlící - ještěrka - gekon Eulálio. Zvědavě sleduje Felixovo počínání, někdy je nezúčastněně zaznamenává, jindy štiplavě glosuje. Na rozdíl od lidí netouží Eulálio po nové paměti, nechce se zbavit vzpomínek, v nichž se mu připomíná ne jeden, ale hned několik minulých životů.
Meze snů a skutečností jsou překračovány stejně často jako hranice mezi světem stvořeným slovy a reálně prožitými okamžiky. Ovšem jakmile vzpomínky na skutečné zážitky začínají vystupovat z vrstev smyšlených a pravdivých příběhů, vypadá tato skutečnost neuvěřitelněji než svět fantazie.
Mezi životem a knihami Velký význam je tu přikládán knihám, psanému slovu, moci literárního textu. Knihy provázejí člověka (a posléze i ještěrku ve vzpomínkách na její lidské životy) od narození a pak ve všech klíčových okamžicích. Například v jedné z kapitol vzpomínek má být kniha posledním společníkem člověka rozhodnutého spáchat sebevraždu. Ovšem kniha je tak dobrá, že se od ní čtenář se sebevražednými úmysly nedokáže odtrhnout, nakonec zmožen usne. Ve stručné variaci na příběhy princezny Šehrezády tak nakonec ze sebevraždy sejde. S knihami je spojen profesní život několika postav, černošská babička v jednom z minulých Euláliových životů tvrdí „Máš-li volit mezi životem a knihami, synku, vyber si knihy.“
Poetika a groteska Současná Angola je zvláštní téměř uhrančivá země, kde lidé s vypětím sil přežívají v oblastech léta devastovaných válkou, zatímco jinde rostou výškové budovy a přepychové vily politiků hlásajících kapitalismus se stejnou vervou, s níž se před pár lety bili za jedinou správnou marxistickou ideologii. Novou identitu hledají nejen zákazníci Felixe Ventury, ale celá Angola.
Poměrně tenký román členěný do krátkých kapitol je napsán svižně a srozumitelně. Agualusův styl místy připomíná poetický jazyk mozambického spisovatel Mii Couta, ovšem bez záliby v novotvarech, zůstává na úrovni slovních hříček a vtipných jinotajů a náznaků mezi řádky, které je rozkoš odhalovat. Dalším rysem, kterým se Agualusův román blíží stylu jiného angolského spisovatele, Pepetely, je nezúčastněný popis groteskních či absurdních situací, které jsou časté nejen v současné angolské literatuře, ale i ve všedním životě této africké země. Velmi půvabné jsou například kapitoly, v nichž Felix Ventura spolu se svým zákazníkem, nejmenovaným ministrem, přepisuje klientovu knihu pamětí nazvanou Opravdový život jednoho revolucionáře. V Agualusově knize nechybí politický podtext, nepatří však k výrazným rysům románu a to, domnívám se, prospívá kvalitě díla. Text plný inteligentního humoru, satirických črt i magických obrazů a snového vidění skutečnosti se radikálně mění v posledních kapitolách. V nich se protagonisté vypořádávají se skutečnou minulostí, popis prožitých traumatizujících událostí je přímočarý a má téměř dokumentární formu, prožitky jsou zasazeny do zcela konkrétní historické doby a míst.
|
více...
|
Coelho, Paulo: Rukověť bojovníka světla, recenze
|
Paulo Coelho Rukověť bojovníka světla
Rukověť bojovníka světla Paulo Coelho: Rukověť bojovníka světla. Přeložila Pavla Lidmilová. Argo, Praha, 2006
Paulo Coelho není autorem, který by svými novými knihami překvapoval, a jeho čtenáři to od něj ani neočekávají. Neměnné zůstává i to, že Coelhovy texty vydává v českých překladech nakladatelství Argo, nemění se ani grafické pojetí přebalů, aby zákazník spokojený se zavedenou značkou neměl příliš starostí a knihu snadno našel. I obsahově jsou Coelhovy knihy v podstatě variací na stejné téma.
Nejnovější překlad Coelhových textů však ze zavedeného stereotypu mírně vybočuje. Kniha je odlišná na první pohled rozměrem, který příjemně souzní s jejím titulem, a díky menšímu formátu může být jako správná příručka v případě potřeby skutečně po ruce. Na rozdíl od několika posledních let, kdy originál i jeho překlady do různých jazyků vycházely téměř či zcela současně, knížka neobsahuje nové texty, ale je sbírkou krátkých zápisků, které vycházely v letech 1993 až 1997 ve Folha de Sao Paulo a dalších časopisech. Nejedná se o povídky ani fejetony, ale o postuláty charakterizující člověka, jenž je nebo by chtěl být bojovníkem světla. (Na své internetové stránce jej Coelho definuje jako „toho, jenž navzdory všem těžkostem všedního dne se ještě dokáže bít za své sny“.)
koupit knihu: www.kosmas.cz
Paulo Coelho se tentokrát nesnaží vložit své poselství do románového příběhu, a to je ku prospěchu věci. Ideologii, kterou se rozhodl hlásat, neskrývá do podoby beletrie, ale nabízí jasný manuál s přímočarými instrukcemi, jak se vypořádat s životem. Rukověť poměrně nesourodých rad vyniká oproti předchozím dílům stručností a kompaktností. Výzvy a poselství, která spisovatel sděluje a káže, nevkládá do úst žádným postavám, jak to činil ve svých románech, kde nepřirozené a často patetické promluvy působily křečovitě a nevěrohodně.
V úvodu několikařádkového textu stojí stručná formulace zásady či zákona, jímž se řádný bojovník řídí. Následuje názorná ukázka uplatnění takového zákona v praxi. Místy zní text dost militantně a nechybí v něm výrazy jako válka, nepřítel, vítězství, boj. Bojem či malou válkou je tu všechno, co člověk činí, bojovník je pragmatik, který postrádá humor či spontánnost, je neustále ve střehu, kalkuluje své kroky a počítá, co mu přinese jaký prospěch. Jeho cílem je zvítězit a využívá k tomu všechny dostupné prostředky. Proto bych informaci „v každém z nás žije bojovník světla, máme ho v sobě všichni“, jak se píše na přebalu knihy, chápala spíš jako varování. Svět naplněný samými bojovníky světla by byl pěkně drsné místo.
Odlišnou atmosféru má krátký příběh, jímý jsou bojovníkovy zákony ohraničeny. Křehké vyprávění o chrámu s kouzelnými zvony, příběh chlapce, který ty zvony chtěl slyšet, ačkoliv chrám už dávno pohltily vody oceánu, je příběhem o touze, o hledání a naplnění v okamžiku, kdy člověk dokáže vnímat dar každého přítomného okamžiku. Vyprávění o chrámu a zvonech v Rukověti je téměř identické s příběhem z knihy The Song of the Bird (česky Ptačí zpěv, Cesta, Brno 1997). Ptačí zpěv obsahuje 124 příběhů vycházejících z dávných i novějších tradic různých kultur, jejichž pomocí jezuita indického původu, otec Anthony de Mello, ilustroval hledání duchovna ve všedním dni pro moderního člověka. Paulo Coelho jeho příběh doplnil, poněkud násilně, o postavu ženy, Panny Marie, která přebírá roli průvodkyně a motivuje chlapce - člověka obecně -, aby si stanovil cíl a na cestě za ním vytrval.
|
více...
|
Sousa Tavares, Miguel - rozhovor
|
Miguel Sousa Tavares
S Miguelem Sousou Tavaresem o Rovníku
Román Rovník se v Portugalsku stal „knihou roku“ 2003. V předvečer malé oslavy uspořádané v souvislosti s prodejem prvních 100 000 výtisků vyšel v časopise Mil Folhas rozhovor s autorem knihy Miguelem Sousou Tavaresem. Část tohoto rozhovoru přinášíme v českém překladu.
MF: Na poslední straně své knihy uvádíte mezi osobami, kterým děkujete za pomoc a podporu, i jméno Franciska Xaviera Mantera, jemuž vděčíte za knihu o Svatém Tomáši - hlavní zdroj inspirace vašeho románového příběhu. Kdo je Francisco Xavier Mantero a co to bylo za knihu? MST: Francisco Xavier Mantero je potomek koloniálního rodu, který po generace vlastnil plantáže na Svatém Tomáši a Princově ostrově. To on mě přiměl, abych ta místa navštívil. Daroval mi knihu pojednávající o pracovních podmínkách na plantážích před sto lety. Autorem knihy byl jeho dědeček, který ji původně psal jako zprávu pro krále Carlose. Protože král mezitím zemřel, adresoval své dílo královně Amélii. Ten spis vznikal v posledních letech monarchie a přesně zachycuje postoj Portugalska k obviněním vzneseným proti němu Anglií. Tam jsem poprvé zavadil o epizodu portugalských dějin, o níž jsem do té doby neměl tušení. Portugalsko se dostalo do sporu s Anglií, která jej podezřívala, že na plantážích Svatého Tomáše a Princova ostrova zaměstnává otroky. Potud mě v mém příběhu inspirovala ona kniha, zbytek jsem čerpal z návštěvy na Ostrovech.
MF: Navštívil jste Ostrov svatého Tomáše ještě předtím, než jste se pustil do psaní? MST: Ano, tehdy jsem tam byl a osobně projel všechny plantáže, kam se dalo dostat.
MF: Kolik času jste tam strávil? MST: Když mě napadlo, že bych mohl napsat román, tedy počátkem 90. let, strávil jsem na Ostrovech asi týden. Potom jsem začal shromažďovat všechno, co by mohlo mít nějakou souvislost z historickým pozadím mé knihy, musel jsem se sžít s historií té doby. Potřeboval jsem si nějak uspořádat i vlastní život, abych se mohl naplno věnovat psaní románu. V průběhu práce jsem se obrátil na promovanou historičku Anu Xavier Cifuentesovou, aby mi pomohla s ověřením celé řady údajů. Ta pak odjela na Svatého Tomáše, když už bylo psaní v plném proudu, aby ověřila původní názvy ulic, prostudovala historický archiv Ostrovů a podobně.
MF: V knize odkazujete na skutečné historické události, například na návštěvu vyslance anglické společnosti Cadbury, která patří k událostem předcházejícím románovému ději. Pobyt anglického konzula na Svatém Tomáši a to, co s ním souviselo, je fiktivní, nebo skutečná událost? MST: Můj Rovník obsahuje jak historická fakta a záznamy skutečných událostí, tak děje zcela fiktivní. Některé rozhovory či texty dopisů se shodují se skutečnými historickými prameny. Třeba zpráva z jednání anglických obchodníků a svatotomášských farmářů v Lisabonu je přesně podle skutečnosti. Popis jednoho pracovního dne na plantážích je převzat z existující zprávy, jejímž autorem byl jeden z plantážníků. Projev přednesený hrabětem Sousou Faro u příležitosti návštěvy korunního prince Luíse Filipa je také doslovně převzatý z historických dokumentů. Kniha si hraje právě s tím, že míchá skutečnost a fikci, historické postavy se smyšlenými...
MF: Žádná jiná kniha, odborná ani beletristická, nevyvolala v Portugalsku v posledních letech tolik rozporuplných reakcí, tolik rozborů, chvály i kritiky. Čím to podle Vás je? MST: Portugalci mají jednu vlastnost, které se říká „závist“. Kniha, které se navzdory ekonomické krizi prodá přes 100 tisíc výtisků, ač čítá téměř 500 stran a stojí 27 euro, a tudíž ji přečte nějakých 300 tisíc lidí, a přitom to není žádné „lechtivé“ čtení ani dílo sepsané některým z velikánů oslavovaných našimi kritiky, taková kniha znepokojuje, dráždí a přitahuje útok... ...přikláním se k tomu, co napsal - a myslím, že mimořádně výstižně - Pedro D’Anunciaçăo v Expresso: nehodí se, abychom my, kteří čteme hodně, přiznali, že se nám líbí kniha jako Rovník, a to právě proto, že ji tolik lidí přečetlo a že se jim líbila. Je jakási zásada, parti pris, ideologická zábrana, jako bychom říkali, že literatura není pro každého. Pokud se Rovník líbil tolika čtenářům, mezi nimiž jsou jak univerzitní profesoři, tak číšníci, my, intelektuálové, znalci velké literatury, se k nim jednoduše nemůžeme přidat. Co by pak zbylo z naší výlučnosti? Podle mého je to naprosto reakcionářské a diskriminující zdůvodnění, jde přímo o jakýsi druh literárního apartheidu. A já všem těm kritikům Rovníku upřímně vzkazuji: netuším, jestli jsem portugalské literatuře posloužil dobře, nebo špatně, protože mi ani nepřísluší, abych to posuzoval. Jedno však vím jistě: podpořil jsem chuť číst. Přimět 300 tisíc lidí, aby přečetli takovouhle knihu, je kus dobré práce. A mnoha lidem jsem dal celé hodiny radosti.
MF: Jakou metodu psaní jste používal? MST: Psal jsem lineárně, kapitolu za kapitolou. Donutil jsem se pracovat disciplinovaně. V době, kdy jsem na knize pracoval, jsem psal každý den. Snažil jsem se udržet si průměrný počet stránek na den. Nikdy jsem nepsal žádné scény dopředu. I když mě to po čertech svádělo!
MF: Proč? MST: Protože jedině tak jsem to mohl dokončit. Mám už zkušenost s jedním nedopsaným románem. Nikdy jsem o tom nemluvil, ale začal jsem psát román, došel zhruba do poloviny, pak jsem ho odložil do šuplíku, a dnes je tak kniha úplně mrtvá.
MF: Co je ten román zač? MST: Říkal jsem mu „Loboantunada“. Měl hodně společného s počáteční fází tvorby Antónia Loba Antunese, ale nepovedl se. Naštěstí! Když člověk sám cítí, že to, co dělá, není k ničemu, tak to skutečně za nic nestojí.
MF: Kterou část Rovníku jste psal nejraději? MST: Největší potěšení z celé knihy mi přinesla kapitola, kterou jsem měl v duchu napsanou už na samém začátku. Trvalo rok a půl, než jsem se dočkal, abych ji mohl zformulovat na papír. Je to dopis, který píše Luís Bernardo Valença králi Carlosovi. Ten mám z celé knihy nejraději. Pamatuji si na tu chvíli docela přesně. Zaplavila mě obrovská radost. Posadil jsem se k počítači, bylo po večeři a já se rozhodl, že napíši ten dopis králi. Cítil jsem téměř fyzickou rozkoš, bláznivou radost. Byl to úžasný pocit, vědět naprosto přesně, co chci napsat a jak to chci napsat. A pak si nakonec říct: „Hotovo.“
|
více...
|
František Listopad
|
Rozhovor Radia Praha s Františkem Listopadem, portugalským básníkem s českou minulostí, nebo českým básníkem s portugalskou přítomností.
|
více...
|